Při psaní často vkládáme do svých příběhů mnohem víc ze sebe, než si uvědomujeme. Někdy až zpětně zjistíme, že naše postavy nesou naše vlastní strachy, touhy i nezodpovězené otázky. Jak může osobní zkušenost ovlivnit tvorbu příběhu i postav a proč je právě v tom skrytá síla autentického psaní?
Jsem intuitivní autorka a plánování příběhu mi nikdy moc nešlo. Občas vím dopředu, kam vede, nějaké detaily, ale nikdy nemám napsanou podrobnou osnovu. Když jsem se soutředila na plánování, nikdy jsem nedokázala osnovu dokončit a přesla mě chuť na samotné psaní. Takže psaní neplánuju.
Ale díky tomu se mi stává, že mě příběh více či méně mile překvapí. Odhaluji jej až během samotného psaní, jeho svět, postavy, děj… Díky tomu můžu být v neustálém úžasu, stejně jako malé dítě, které nadchne fakt cokoliv – krásná květinka nebo beruška, oblíbený koláč nebo milovaná knížka, která se bude číst před spaním.
Čím dál tím více mě ale udivuje to, jak moc má mé psaní společného se mnou samotnou. Protože si psaní neplánuju, je pro mě něčím jako terapií… neplánovaně. Kdysi jsem na to používala deník, vytáhl mě z depresí, a čas od času si jej opět ráda vytáhnu a něco si zapíšu Více času ale věnuju psaní příběhů, kterému se nemůžu věnovat, když mi není dobře.
Ale do příběhů toho ze sebe vkládám opravdu hodně. Své touhy, bolavá témata, vnitřní strachy, sny a věci, se kterými se potřebuji srovnat.
Na své hrdinky potřebuji silné napojení, aby působily uvěřitelně a jejich jednání dávalo čtenáři smysl. U mého příběhu „Niviia“, temnější fantasy ze severu, to znamenalo přepis celého rukopisu do ich-formy, aby čtenáři lépe porozuměli Zařině vysoké citlivosti. O té jsem sice psát nechtěla, ale tak nějak to samo vyplynulo. Došlo mi to ale až poté, co jsem dostala negativní kritiku od jedné z betačtenářek, které Zara přišla jako sobecká, hloupá a přecitlivělá fňukna, která často jedná dost nelogicky.
Tehdy mě to dost zarazilo a přemýšlela jsem, proč to tak je. Rozhodla jsem se na to jít cestou techniky a přejít z vyprávění ve třetí osobě do té první a vyměnit minulý čas za přítomný. Dle reakcí bet to příběhu prospívá. A mně teprve v tuto chvíli došlo, že je Zara hypersensitivní stejně jako já, a stejně jako já má svá traumata.
Čím dál tím více mi dochází, že psaní pro mě není a nikdy nebylo jen o psaní. Často až zpětně vidím, kolik toho ze sebe do něj otiskávám, aniž bych to v tu danou chvíli dělala vědomě.
Psaní není jen tvorba příběhu. Je to způsob, jak objevujeme sami sebe. Má zvláštní schopnost vytahovat na povrch věci, které si často uvědomíme až zpětně.
Možná i vy zjišťujete, že do svého psaní dáváte něco ze sebe samých – do svých postav, svého světa,
Myslím, že právě v tom se skrývá největší síla autentického psaní. Často máme totiž – hlavně ze začátku – pocit, že abychom psali dobře, musíme dokonale zvládat techniku, znát všechny zásady stavby děje, umět vytvořit propracované charaktery, správně dávkovat napětí nebo zvládnout dialogy. A ano, tohle všechno je důležité. Psaní je řemeslo a bez poctivé práce se neobejde. Ale řemeslo samo o sobě nestačí.
I technicky dobře napsaný příběh může působit prázdně. Právě naše osobní zkušenosti, prožitky, strachy, touhy, pochybnosti i malé životní radosti dávají příběhům hloubku, kterou čtenář podvědomě cítí. Nemusí vědět, co přesně jste do textu otiskli. Možná to nevíte ani Vy sami. Ale pokud je v příběhu kus pravdy, je to znát. A možná právě proto nás některé příběhy dokáží tak zasáhnout.
Čím déle píšu, tím víc si uvědomuji, že osobní zkušenost nemusíme do příběhu vkládat vědomě a doslovně. Nemusíme opisovat vlastní život ani tvořit postavy podle sebe. Někdy stačí jen dovolit si být při psaní upřímní. Nesnažit se za každou cenu vytvořit „správný“ příběh, ale naslouchat tomu, co se skrze nás snaží dostat ven.
Psaní není jen tvorba příběhu
Možná to znáte také. Možná jste si někdy v průběhu psaní uvědomili, proč vás konkrétní část nebo rovina příběhu tak moc zasáhla. Možná jste své postavě dali strach, který sami moc dobře znáte, nebo jste jí dovolili vyslovit nahlas něco, co Vy se nahlas bojíte říct. A tady je právě to zajímavé – psaní příběhu přestává být jen psaním.
Stává se i objevováním, nejenom světa a jeho postav, ale také nás samotných. Ale jak s tím pracovat vědomě? Protože na jedné straně je v tom obrovská síla — autenticita, hloubka, opravdovost. Příběh, který není jen konstrukcí, ale nese v sobě kus života. Na druhé straně ale může být snadné se v tom ztratit, nebo si ani nevšimnout, co všechno do textu vlastně přenášíme.
Nejde o to kontrolovat každý detail nebo si hlídat, co smíme a nesmíme do příběhu pustit. Spíš o schopnost zpomalit v určitých chvílích a položit si jednoduchou otázku:
Proč mě tohle vlastně napadlo? Co to o mně nebo o mém pohledu na svět říká?
A někdy na to odpověď přijde hned. Jindy až mnohem později.
Právě tomu se teď hodně věnujeme i ve spisovatelském klubu.
Ne z pohledu „správně vs. špatně“, ale spíš jako práci s vědomím vlastního tvůrčího procesu. Jak s tím naložit, když jsi typ autora, který píše intuitivně a věci na něj samy vykukují. A zároveň jak si v tom udržet směr, když chceš, aby příběh držel tvar.
A stejně tak i pro ty, kdo naopak rádi plánují — jak si vytvořit strukturu, která není svazující, ale dovolí příběhu dýchat.
Protože ať už začínáš jakkoliv, jedno je společné: příběh nikdy nevzniká jen „na papíře“.
