Stejný příběh může působit úplně jinak podle toho, číma očima ho „sledujeme“. Zatímco někdo vnímá nebezpečí, druhý v dané situaci zase vidí příležitost a třetí si možná vůbec nevšimne toho, co považujeme za důležité my. Jak moc může perspektiva změnit příběh? A co si z toho můžete vzít pro vlastní psaní?
Někdy stačí stejnou situaci ukázat z jiného pohledu a hned působí jinak. To je to, co miluju na příbězích vyprávěných více postavami. Poprvé mě to chytlo u „Písně ledu a ohně“ a zamilovala jsem si to i u „Cizinky“. Jednoho krásného dne mám v plánu přečíst si i „Půlnoční slunce“, protože mě fakt celý příběh zajímá i z Edwardova pohledu. Já vím, pozdě, ale přece. 😀
Nad perspektivou ve vyprávění jsem se ale hlouběji zamyslela při sledování filmu „Rekviem“. Kdo by nevěděl, je natočený podle skutečné události a jde o případ německé dívky Anneliese Michel, která byla údajně posedlá ďáblem a podstoupila téměř sedmdesát exorcismů, než zemřela na dehydrataci a podvýživu. Většina z Vás tento příběh bude znát spíše z americké filmové verze plné skvělých hororových efektů „V moci ďábla“, která vyšla jen o rok dříve než „Rekviem“.
„V moci ďábla“ jsem viděla v minulosti několikrát. V soukromém životě mě záhady a magie velmi fascinují, možná i proto čtu moc ráda fantasy a miluju tvorbu Barbary Erskine. Nedávno jsem cítila potřebu se k filmu vrátit a zamyslet se nad tím, co se ve skutečnosti stalo. Při debatě mi chat GPT doporučil právě film „Rekviem“. A tak jsem se na něj ze zvědavosti podívala.
Je sice skromně natočený a zasazený do nám bližších kulis Německa sedmdesátých let. Pracuje ale také jinak s perspektivou. Zatímco „V moci ďábla“ je příběh „posedlé“ dívky vyprávěn retrospektivně u soudu, během výslechů a rozhovorů obžalovaného kněze a jeho obhájkyně, „Rekviem“ se zaměřuje na současné prožívání oné dívky a její psychiku.
Někdy stačí stejnou situaci ukázat z jiného úhlu pohledu a hned působí jinak.
„V moci ďábla“ sice výslovně neříká, že by Emily Rose, jak se slečna v tomto filmu jmenuje, opravdu byla posedlá, ale scény, ve kterých je ukázán její stav, tomu nasvědčují, stejně jako víra kněze, jehož cílem není obhájit se, ale vypovědět příběh Emily, aby lidé věděli, že existuje něco více, že věci mezi nebem a zemí opravdu existují. Film je proložen řadou hororových efektů, ale já po shlédnutí filmu „Rekviem“ přehodnotila, jak vypadá opravdová hrůza.
„Rekviem“ je sice komornější a končí v momentě, kdy se Michaely ujímá církev místo lékařů, ale právě to, že příběh působí tak reálně a není tak odtržený od skutečnosti, mu dodává na děsivosti. Nemusí využívat stejné efekty, které diváka nalomí, aby začal pochybovat o tom, co je skutečné. Ukazuje prožívání dívky trpící epilepsií, její bludy a také to, čemu dívka vzhledem k víře, ve které byla vychovávaná, věří.
Jeden příběh, dva různé pohledy.
Na perspektivě prostě záleží.
Stejně tak si s ní můžete hrát v rámci svého příběhu. Vždy, když píšete, máte možnost zamyslet se nad tím, kdo bude daný příběh nebo konkrétní scénu vyprávět, i jakým způsobem. Nástroje, které použijete, ovlivní to, jak bude čtenář příběh vnímat. Použít všechny by samozřejmě mělo za následek zahlcení. Takže první, co si musíte uvědomit, je, co chcete danou scénou říct a jak má působit.
Pracovat můžete s dialogy, vzpomínkami a vnitřními monology, popisy a poetickými popisy místa a atmosféry, retrospektivou, sny… Vždy záleží na tom, jak to cítí hrdina, skrze nějž je příběh vyprávěn. On ovlivní to, jak bude čtenář vnímat scénu i celý příběh. Emotivní náboj, který tomu dá, může být úplně jiný než ten, který bychom jako autoři očekávali.
Čeho si jako první všimne v místnosti? Co mu běží hlavou? Jak se cítí a co dělá jeho tělo? Jaké asociace se mu spustí v reakci na určitý předmět, místo nebo událost?
To všechno jsou zdánlivé drobnosti, které ale mohou změnit vyznění celé scény. Stejná místnost může být pro jednoho hrdinu bezpečným místem, zatímco pro druhého vězením. Stejný člověk může v očích jednoho působit sympaticky a druhý v něm okamžitě vycítí něco, co mu vadí.
A právě proto mě perspektiva tolik baví. Nejde jen o to, co se v příběhu stane, ale komu se to stane a jak to prožívá.
Když se dokážete na scénu opravdu podívat očima své postavy, můžete čtenáři ukázat mnohem víc, než kdybyste mu jednoduše popsali, co se kolem ní nachází.
Zkuste se tedy někdy při psaní zastavit a zeptat se sami sebe: Dívám se na tuhle scénu očima své postavy, nebo očima sebe jako autora příběhu? Tohle má často za následek to, že příběhu chybí jiskra, uvěřitelnost i emoce. Jsou to případy, kdy má čtenář pocit, jako by mu autor pořád cpal své vidění světa i filozofii, kterou se rozhodl svým příběhem předat. Taky si můžete všimnout, že postavy jako by mluvily jedním hlasem, působí celkově jako loutky, které někdo vodí na provázku.
Zkuste se zamyslet nad tím, co by se změnilo, kdyby konkrétní scénu sledoval někdo úplně jiný? Možná zjistíte, že některé scény mají ještě jeden příběh, který čeká, až ho objevíte.
Stalo se Vám někdy, že změna perspektivy úplně změnila způsob, jakým jste vnímali nějakou scénu nebo celou část příběhu? Nebo jste zjistili, že Vaše postava vnímá určitou situaci úplně jinak, než ji vnímáte Vy a než jak jste ji chtěli napsat?
Podělte se o svou zkušenost v komentářích. Ráda si přečtu, jak s perspektivou pracují ostatní autoři.
Co často vidím při betačtení a redakcích
V rukopise často narážím na místa, kde perspektivě vypravěče nerozumím nebo se do ní nedokážu vcítit. Zajímá mě jeho*její pohled a prožívání, a proto do rukopisu často vepisuji poznámku: „A jak to vidí/vnímá? Jak se cítí?“
Protože i když je zřejmé, co se děje kolem, chybí tomu něco navíc, co by mi jako čtenáři dalo pocítit vnímání té situace. A přitom právě konkrétní vnímání může změnit, jak danou věc prožívá čtenář.
K podobnému přemýšlení se snažím vést autory i ve svém Patreonu. Nejde tam jen o obecné tipy pro psaní. Sdílím vlastní zkušenosti, články, otázky, které mohou při psaní otevřít právě perspektivu postavy, praktická psací cvičení i prostor pro sdílení a vzájemnou inspiraci.
Protože někdy stačí jedna otázka, která nás přiměje zastavit se u scény a podívat se na ni ještě jednou. Tentokrát ne očima autora, ale očima postavy.
