Známe se pouze přes písmenka ale máme toho dost společného – lásku k přírodě, knihám a psaní. A o tom posledním se budeme dnes bavit s mou hostkou, spisovatelkou Julií Borlovou, která nyní připravuje svou druhou knihu, která se dotkne dalšího mého srdcového tématu – i když pro mě není již úplně aktuální – a tím jsou porody. Julie je horlivou zastánkyní intuitivního psaní – stejně jako já – a v našem povídání poodkryla, jak se na tvůrčí proces dívá ona sama, co jí dává a co je podle ní v psaní důležité.
Ahoj, Julie, jsem moc ráda, že jsi přijala pozvání pro tento rozhovor. My dvě se známe díky Tvé knížce Čarodějka od Jezera bohů, kterou jsem vyhrála ve Tvé soutěži. Mimochodem moc fajn knížka. Ty se netajíš, že jsi ji napsala metodou intuitivního psaní. Povíš nám o tomto způsobu psaní více?
Ahoj, díky moc za pozvání! Pro mě je základním kamenem intuitivního psaní a umělecké tvorby vůbec princip, že mysl není tím, kdo řídí náš tvůrčí proces. Je pouze nástroj, který někdo používá víc, někdo míň – ale pro intuitivce mysl nikdy není rozhodující autorita.
A samozřejmě se hned nabízí otázka, kdo nebo co tedy náš tvůrčí proces určuje. Někdo ti řekne, že taková tvorba vychází z hlubin naší duše, někdo zas, že ji „stahujeme“ odněkud zvenčí, z kolektivního pole. Já myslím, že pravda je tak trochu obojí. Tím, kdo proces řídí, je univerzální tvůrčí síla, která ale zároveň vytahuje na povrch to, co je skryté hluboko v nás.
Ještě bych dodala, že intuitivní tvorba pro mě není primárně o tom, jaké nástroje používáme nebo nepoužíváme. U spousty lidí – a u mě to rozhodně platí – tenhle přístup povede k zredukování nástrojů na nutné minimum. Já si vystačím u prvního draftu s tužkou a papírem, u revizí s počítačem a sešitem na poznámky. Takhle to ale nutně nemusí dopadnout u všech a ne každý intuitivec je zároveň minimalista co se nástrojů týče.
Ano, intuitivní proces je krásný právě v tom, že člověk naslouchá sám sobě. Co na intuitivním psaní miluješ nejvíce?
Prožitky, které mi přináší. Uvolnění se do tvůrčího procesu a odevzdání se mu. Chvíle, kdy svou tvorbu cítím doslova celým tělem. Tvůrčí extázi. Nic krásnějšího a intenzivnějšího jsem v životě nezažila.
Jen bych ještě rovnou dodala, že takové to samozřejmě není vždycky. Jsou chvíle, kdy to drhne, kdy mám chuť s tím praštit… a jiné, kdy mě můj vlastní tvůrčí proces rozebírá na atomy a já si musím dát pauzu, aby mi z toho nepřeskočilo.
Tím, kdo řídí psací proces, je univerzální tvůrčí síla, která ale zároveň vytahuje na povrch to, co je skryté hluboko v nás.
Jak Ty se vlastně spojuješ sama se sebou?
Jsem ráda, že zmiňuješ i ty stinné stránky, protože i když jsem také zastáncem tohoto způsobu tvorby, stejně jako všechno, i tahle mince má dvě strany. Jak podle Tebe vlastně člověk může zjistit, jaký typ tvorby mu více sedí?
Jak dlouho Ti obvykle trvá, než se ponoříš do psaní? Setkávám se s názory, že se nedá psát pravidelně třeba po krátkých úsecích, protože se ještě člověk nestihne napojit na svůj příběh a deset až třicet minut je málo. Tohle obvykle totiž radím lidem, kteří tvrdí, že na psaní nemají čas. Co si o tom myslíš Ty?
Tohle je hrozně individuální. A u mně hodně záleží na náladě. Normálně se zvládnu naladit za pět až deset minut. Jsou dny, kdy to jde rychleji, téměř hned – a dny, kdy to jde mnohem pomaleji. Ale pokud se mi to nepodaří do půl hodiny, tak to znamená, že mám problém.
Krátké intervaly na psaní mi ale nevyhovují, ani ne tak proto, že bych se nezvládla naladit – ale spíš je pro mě hrozně těžké a nepříjemné přestat tak brzy.
Věřím ale, že jsou lidé, kterým tenhle postup může pomoct najít si čas.
Ano, určitě je to velmi individuální. Setkávám se ale velmi často s odmítnutím takového konceptu psaní. Přitom spoustě lidí by to mohlo pomoci. Nepíší, protože si myslí, že musí psát dlouho, a tak raději ani nezačnou. Jak dlouho tedy obvykle píšeš?
Obvykle minimálně hodinu v kuse, pokud to jen trochu jde, nerada končím uprostřed scény. Ale i kdybych měla neomezený čas, déle než dvě, dvě a půl hodiny v kuse bych nepsala, můj tvůrčí proces je natolik intenzivní, že je pro mě nutné si ho kouskovat.
Co bys vzkázala autorům, kteří by rádi začali psát intuitivně? Přece jen mnoho z nás má povědomí o tom, jak se staví příběh, že je nutné vytvořit si podrobnou osnovu, která má mít nějakou strukturu, profily postav… A kam do celého tohoto procesu zapadají rešerše? Jak moc se liší takovýto přístup k tvorbě od řekněme běžného psaní? Jak to ovlivní následné editace?
Julie Borlová
Julie Borlová je česká spisovatelka a malířka, autorka románu Čarodějka od Jezera bohů (2022) a Dcera světů, který momentálně dokončuje. Krom toho vede kurzy tvůrčího psaní zaměřené na intuitivní tvorbu a hlubší poznání vlastního tvůrčího procesu. Je mámou dvou dětí a jedné kočky. Miluje knihy, lesy, historii, cestování… a ještě jednou lesy.
