Některé knihy vzniknou z touhy vyprávět příběh a jiné proto, že člověk potřebuje pochopit, co se mu to vlastně v životě stalo, a vyrovnat se s tím. A někdy se z osobního příběhu stane něco, co může dodat odvahu i lidem, kteří procházejí podobnou životní zkouškou.
Když jsem se seznámila s příběhem Kateřiny, zaujalo mě nejen téma coming outu manžela během jejich manželství, do kterého přišly i dvě děti, ale především způsob, jakým o celé situaci přemýšlí. S velkým respektem, bez hledání viníka a s obrovskou dávkou lidskosti.
V našem rozhovoru si povídáme o tom, proč se rozhodla svůj příběh sepsat, jak jí psaní pomohlo zpracovat bolestné období, jaké reakce od čtenářů dostává i proč věří, že i těžké životní zkušenosti mohou jednou pomoci někomu dalšímu.
Krásný den, Kateřino. Moc Vám děkuji, že jste kývla na rozhovor. Když jsem se seznámila s příběhem Vaší knihy, věděla jsem, že jde o téma, o kterém se příliš nemluví, a přitom se může dotknout mnoha lidí. Mohla byste nám na úvod prozradit, co Vás vedlo k tomu svůj příběh sepsat a vydat?
Vzpomínám si, že jsem jednou s někým mluvila o tom, co se mezi námi stalo, a snažila se vysvětlit, že náš příběh není něco, co by se dalo shrnout do jednoho rozhovoru. Tehdy jsem s nadsázkou řekla, že je to spíš na knihu. A právě v tu chvíli mi došlo, že bych ji možná opravdu měla napsat.
Zpočátku bylo psaní hlavně formou terapie. Pomáhalo mi zpracovat emoce a utřídit si myšlenky. Psala jsem spíše sama pro sebe. Postupně jsem si ale uvědomila, že by náš příběh mohl být pro ostatní inspirativní.
Když můj manžel prošel coming outem, velmi mi pomohly zkušenosti lidí, kteří si prošli něčím podobným. Četla jsem jejich příběhy a nacházela v nich podporu i pochopení. A tehdy jsem si řekla, že pokud by moje kniha mohla stejným způsobem pomoci někomu dalšímu, pak má smysl ji vydat. V ten moment se pro mě vydání knihy stalo přirozeným a vlastně nevyhnutelným krokem.
Bylo těžké ji napsat? Přece jen to období, o kterém jste psala, určitě nebylo jednoduché.
Napsat knihu nebylo jednoduché. Psaní mě sice baví, jinak bych se k tomu asi neodhodlala, ale musela jsem mu věnovat spoustu času a energie. Neustále jsem se k textu vracela a snažila se vše vyladit. Byla období, kdy šlo psaní samo, ale zažila jsem i chvíle, kdy jsem po pěti větách za hodinu notebook raději zaklapla.
Co se týče samotného tématu, vracet se do minulosti a připomínat si bolestivé chvíle pro mě překvapivě nebylo nijak zvlášť náročné. Měla jsem je už víceméně zpracované. Jak už jsem zmiňovala, ze začátku jsem se chtěla spíše „vypsat“, ale postupem času jsem se od tehdejších emocí dokázala oprostit a soustředit se na samotný příběh.
Máte však pravdu, že období, o kterém píšu, nebylo jednoduché. Naštěstí jsme kolem sebe měli podporující rodinu a přátele, kteří nám ve velké míře pomohli zvládnout naši zapeklitou situaci.
Co Vám při psaní nejvíce pomáhalo to vše zvládnout?
Asi vidina toho, že za sebou zanechám příběh, který by mohl oslovit ostatní. A také jsem si šla za svým snem, vždy jsem si hrála s myšlenkou napsat knihu.
Jak se na to, co jste zažila, díváte teď s odstupem času?
Vnímám to tak, že to pro mě i pro všechny zúčastněné – naše rodiny z obou stran – byla velká životní zkouška. Dnes už to ale nevnímám negativně a necítím ten hluboký smutek, který jsem prožívala tehdy, když jsme se trápili v nenaplněném vztahu nebo když jsme skutečně řešili rozchod.
Samozřejmě je mi líto, že moje děti nedostaly možnost vyrůstat v úplné rodině. Jak ale popisuji v knize, naše další společné soužití by pro nás všechny bylo mnohem horší variantou.
Nikdy jsme proti sobě nebojovali a všechny důležité věci jsme se snažili řešit s respektem k sobě navzájem i k dětem. S odstupem času se na to, co jsem zažila, dívám s velkým obdivem. Situaci, jakou je coming out manžela a tatínka dvou dětí, jsme podle mě zvládli nejlépe, jak jsme v danou chvíli dokázali. A právě na to jsem dnes hrdá.
Muselo to být opravdu náročné, je fajn, že jste měli podporu. Ta je v krizových chvílích klíčová, ale mnohdy chybí. Zmínila jste, že jste vždycky chtěla napsat knihu — o čem jste chtěla psát původně, než Váš životní okolnosti pošťouchly tímto směrem?
Neměla jsem žádnou finální představu. Hlavou mi sice proběhlo pár střípků určitých dějových linek, ale nikdy jsem je v myšlenkách nedotáhla ani nepřenesla na papír. Možná mě však má první kniha „nakopne“ a něco ještě napíšu. Kdo ví…
Jaký je Váš oblíbený žánr? Tíhnete k nějakému jako autorka, když si přehrajete zpětně své nápady? A jak to máte vlastně jako čtenářka?
Když se podívám na své nápady zpětně, asi bych řekla, že tíhnu k psychologickým příběhům. Baví mě zabývat se lidskou povahou, emocemi a mezilidskými vztahy. A protože jsem máma, občas mě napadají i nejrůznější pohádkové příběhy.
Co se týče čtení, miluji ho odmalička. Byla jsem ten typ dítěte, které s nadšením chodilo do místní knihovny, a láska ke knihám mi zůstala dodnes. Jen je dnes, s běžnými povinnostmi, mnohem těžší najít si na čtení dostatek času.
Vedle současné beletrie ráda sáhnu i po populárně-naučných a seberozvojových knihách. Přitahují mě tituly, které mi nabídnou nový pohled na svět nebo mě inspirují k osobnímu růstu.
V mnoha knihách je podle mě ukrytá moudrost, která člověku pomáhá dívat se na svět i na sebe trochu jinýma očima. A právě to může zlepšit kvalitu prožívání jeho života.
Byla by škoda z ní nečerpat.
Jaká je Vaše oblíbená knížka? A jaká moudrost se v ní skrývá? Jakou jste si v ní našla Vy?
Mezi mé oblíbené knihy patří „Čtyři dohody“ od Dona Miguela Ruize.
Kniha vychází z tradice, kterou autor spojuje se starověkou toltéckou moudrostí. Čtenář se v ní seznamuje se čtyřmi jednoduchými principy – dohodami, které uzavírá sám se sebou. Tyto dohody mohou člověku pomoci osvobodit se od zbytečných obav, strachu a předsudků. Zní: Nehřeš slovem, neber si nic osobně, nevytvářej si domněnky a vše dělej tak, jak nejlépe dovedeš.
Hlavní myšlenkou knihy je, že naše životní spokojenost závisí na tom, jak přemýšlíme, jak mluvíme a jak jednáme.
Na knize nejvíce oceňuji, že mi připomíná, že hlavním tvůrcem svého života jsem především já a mé vnitřní nastavení, nikoli okolnosti nebo chování ostatních lidí. Tato myšlenka mi pomáhá zvládat různé životní situace s větším klidem a nadhledem.
Říkala jste, že jste knihu vydala i proto, aby mohla pomoci lidem v podobné situaci. Dostala jste už od čtenářů zpětnou vazbu, která Vás utvrdila v tom, že to mělo smysl?
Ano, a musím říct, že mě to velmi potěšilo. Těsně před vydáním knihy jsem přitom sama pochybovala, jestli je správné pustit do světa něco tak osobního. Otevírám v ní své soukromí a popisuji všechny pocity, které s touto citlivou životní situací souvisejí.
V té chvíli jsem si vzpomněla na slova své kamarádky, spisovatelky, která mě zasvěcovala do světa vydávání knih: „Hlavně se neposrat z negativních recenzí.“
Naštěstí se ke mně zatím dostávají jen velmi pozitivní ohlasy. A nejsou jen od lidí, kteří sami řeší coming out – těch v mém okolí zase tolik není. Čtenáři nejčastěji oceňují to, jak jsme se jako rodina k celé situaci postavili a že se nám podařilo zachovat respekt jeden k druhému i k našim dětem.
Je pravda, že ještě spousta knih čeká u mě doma na své čtenáře. Věřím ale, že si postupně najdou své majitele a že přibudou další příběhy lidí, kterým kniha pomohla nebo je alespoň povzbudila. To pro mě bude tou největší odměnou.
Ano, ty pocity a pochybnosti jsou u takového typu příběhů velmi časté. Stejně jako to, kolika lidem takové sdílení pomůže. Je nějaká konkrétní zpětná vazba, která Vás hodně zasáhla?
Svým způsobem se mě dotkla každá zpětná vazba, kterou jsem dostala. Každá ve mně totiž vyvolala nefalšovanou radost.
Kdybych ale měla vypíchnout, co mě zasáhlo nejvíc, byl to komentář čtenářky, která pracuje na OSPODu. Napsala mi, že by mou knihu dala přečíst každému v práci a že by si ji měl přečíst snad každý člověk na světě.
Silně ve mně zůstala i zpětná vazba od čtenářky, která mi napsala, že v práci pravidelně navštěvuje různé kouče a mentory, kteří jí pomáhají s vedením lidí i sebe. U mé knihy si prý ale říkala: „Kam se všichni tihle hrabou?“ Napsala mi, že jsem se pro ni stala velkou inspirací v tom, jak přistupovat k životu.
To jsou slova, na která asi jen tak nezapomenu.
Tak to je opravdu silné. Takové momenty člověka utvrdí v tom, že to, co dělá, má opravdu smysl. Je něco, co byste ráda vzkázala čtenářům tohoto rozhovoru?
Čtenářům bych ráda vzkázala, ať se mají co nejlépe a nezapomínají na to, že život není přímka, ale spíše sinusoida. Podobá se křivce srdečního tepu na monitoru – jednou stoupá, jindy klesá. Stejně jako náš život. Kdyby se přestala vlnit a proměnila se v rovnou čáru, znamenalo by to konec.
Právě díky těžším obdobím si často dokážeme mnohem více vážit těch krásných. Ode dna se člověk někdy odrazí nejvýš a právě překonané překážky nás mohou posunout dál.
Přeji všem čtenářům hodně štěstí, síly a radosti na jejich vlastních životních cestách.
A pokud vás můj příběh zaujal, budu mít upřímnou radost, když si mou knihu pořídíte a podpoříte tím mou tvorbu. Děkuji.
Jejich život vypadal jako splněný sen. Byli mladí, zamilovaní a brzy se z nich stala šťastná rodina. Jenže za zavřenými dveřmi se jejich pohádka pomalu a tiše rozpadala. Láska slábla, objetí byla vzácná, pohledy prázdné a ticho mezi nimi stále hlasitější. Ve vzduchu viselo tíživé „něco“, co je pomalu oddělovalo.
Ondra v sobě léta dusil pravdu, která nakonec musela ven. Pravda, tak bolestivá a zároveň i osvobozující, která změnila život všem. Pro Kateřinu to byla rána, která zničila všechno, čemu věřila.
Zůstala sama se zlomeným srdcem a tisícem otázek. Byla to cesta plná hořkosti, ale i nového poznání. Musela se rozhodnout, zda se utopí v bolesti, nebo najde sílu a společně vybudují něco nového. Něco, co by mohlo být jiné, ale stále plné lásky a respektu.
Jak se vyrovnat s přiznáním, které zničí všechny vaše představy? Lze proměnit manželství v přátelství a zůstat rodinou, i když už nejste pár? A jak osvobozující je odpustit a začít znovu dýchat?
To vše se dozvíte v knížce, kterou si můžete koupit tady.
Kateřina Volková
Jsem maminka dvou malých děvčátek a v životě nás potkalo něco nevšedního. Nejsme taková normální rodinka. Před pár lety jsme se potýkali s coming outem manžela, tatínka našich dcer.
Pro mě i naše rodiny to byl šok a vypořádat se s takovouto informací nebylo vůbec jednoduché…
Knihu „Můj manžel gay“ jsem se rozhodla napsat jako svědectví toho, že i když se situace zdá být bezvýchodná, tak při troše snahy, respektu a s odstupem času, může rodina fungovat dál. Sice bez sebe, ale i tak spolu.
V knize popisuju průběh našeho vztahu od prvních společně strávených bezstarostných chvil, přes počáteční pochybnosti, až po definitivní rozhodnutí ukončit to, co jsme spolu budovali.
Můj příběh se zabývá tématem proměny manželského vztahu na vztah čistě přátelský, čtenář také nakouknete pod pokličku rodinných vztahů a dozví se, jak na fakt, že můj manžel a táta dvou
dětí, je gay, reagovalo blízké okolí. Kniha se v neposlední řadě dotýká tématu mateřství a reakcí našich dětí na tuto nelehkou životní situaci.
Jestliže se tato životní zkušenost, přenesena na papír, stane přínosnou a potěší čtenáře na duši, bude mi ctí…:)
