Román „Pro mě jsi hvězda Ty“ jsem četla jako redaktorka a korektorka. A přesto jsem k němu měla pouto stejné jako obyčejný čtenář. K jeho hlavním postavám – Chelsea a Romeenovi – jsem si našla vztah a opravdu hluboce s nimi prožívala veškeré jejich vzlety i pády, a dokonce mě jedna scéna dohnala až k slzám. S napětím jsem četla každou další stránku a nemohla se od čtení odtrhnout.
Gabriela Pavesková píše velice živě a mě zajímalo, odkud její schopnost psát tak živě a uvěřitelně pramení. Jsem moc ráda, že souhlasila s rozhovorem. Povídáme si v něm o jejích zkušenostech, ze kterých při psaní čerpala, i jejím přístupu k psaní. Věřím, že pro Vás bude stejnou inspirací, jako pro mne.
Krásný den, Gabrielo, moc děkuji, že jste souhlasila s rozhovorem. Vy jste napsala román z prostředí tenisu a hudby, „Pro mě jsi hvězda Ty“, čerpala jste při jeho psaní z vlastních zkušeností, nebo jste si musela dělat podrobné rešerše, aby Váš příběh působil věrohodně a autenticky?
Z velké části jsem čerpala ze svých zkušeností. Když jsem ještě žila v Čechách, vlastnila jsem agenturu, která připravovala propagaci pro známé osobnosti, z nichž některé jsem i zastupovala. Šlo převážně o známá jména hudební scény, takže jsem velmi zblízka zažila zákulisí tohoto světa. Upřímně – práce s umělci je často velmi odlišná od představ lidí, kteří na ně přijdou na koncert.
Později jsem se provdala do Austrálie, měla děti a můj syn se časem stal jedním z předních juniorských tenistů. Víc než deset let tak naše rodina žila podle časového harmonogramu, který se točil kolem tenisu. Byl to nepřetržitý kolotoč tréninků, turnajů, cestování a neustálého plánování. Samozřejmě tam bylo hodně radosti z vítězství, ale většinou je to velmi tvrdý život plný disciplíny, tlaku a překonávání sebe sama. A z toho všeho jsem čerpala pro svou knihu, kde se oba světy promítají a dávají čtenářům nahlédnout jejich zákulisí.
Kdy Vás napadlo své zkušenosti zúročit a napsat příběh?
Myslím, že první myšlenka vznikla během jednoho tenisového turnaje v Melbourne Parku. Můj syn tehdy čekal na svůj zápas a tak jsme trávili čas v zákulisí Rod Laver Areny. Právě tam se můj syn shodou okolností potkal se skupinou One Direction včetně Harryho Stylese.
Dodnes si pamatuji obrovské zástupy fanoušků před arénou. Křičeli tak hlasitě, že se moje tehdy tříletá dcera strachy rozplakala. A zatímco jsem sledovala tenisový turnaj a zároveň šílenství kolem světové hudební hvězdy, začala jsem přemýšlet, jaké by bylo propojit tyto dva světy do jednoho příběhu. O mnoho let později z té myšlenky vznikla Chelsea a Romeen.
A možná svou roli sehrála i moje dcera, která se dnes pomalu dostává do věku hlavní hrdinky a byla jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla právě tento příběh dokončit ze všech rozpracovaných knih jako první.
Takže pro Vás nebylo vůbec těžké se do Chelsea a Romeena vžít?
Ani trochu. V obou těchto světech jsem strávila mnoho let a vždy mě zajímalo, co se skrývá za tím, co lidé běžně vidí navenek. Ne tou bulvární cestou, ale spíš to, jak se člověk cítí po koncertě, před vydáním nového alba nebo ve chvíli, kdy se něco nepovede. Velmi často jsem s umělci mluvila právě o odvrácené straně popularity, o tlaku, očekáváních a samotě, která bývá s úspěchem překvapivě často spojená. Zároveň mě vždy fascinovalo, že jeden člověk dokáže svou hudbou spojit desetitisíce lidí, kteří v jeho písních nacházejí vlastní vzpomínky, radosti i bolesti. Právě tenhle fenomén mě na hudebním světě přitahoval snad nejvíc.
Podobné je to i ve vrcholovém sportu. Tam člověk platí za svůj sen obrovskou dřinou, disciplínou, odříkáním a často i věcmi, které jeho vrstevníci považují za samozřejmé.
Díky tomu pro mě nebylo těžké do Chelsea ani Romeena proniknout. Přestože jsou oba zcela fiktivní postavy, jejich charaktery jsou poskládané z lidí, které jsem během života poznala, z příběhů, jež jsem slyšela, i z vlastních zkušeností. A možná svou roli hraje i to, že jsou dnes oba přibližně ve věku mých dětí. Právě proto pro mě bylo jejich uvažování, radosti i obavy překvapivě snadné pochopit.
Velkou roli u mě hraje také hudba. Téměř vždy mám při psaní v hlavě konkrétní skladbu s textem, který vystihuje atmosféru právě vznikající scény. Poslouchám ji v autě, při běhání, velmi často dokola. V hlavě si přitom přehrávám jednotlivé obrazy a rozhovory, jako bych sledovala videoklip nebo film.
A příběh samotný k Vám přišel jak? Plánovala jste ho před samotným psaním?
Píšu už řadu let. Většinou šlo o ženské příběhy nebo příběhy Čechů žijících v zahraničí a během té doby jsem rozepsala celkem pět knih, většinou s výraznou psychologickou a často i dramatickou zápletkou.
Někde v pozadí jsem si ale dlouho nosila myšlenku na příběh mladé dvojice, která si projde životní zkouškou, o níž jsem si postupně sbírala informace a dělala vlastní rešerše. Nerada bych ale prozrazovala, o co konkrétně jde, protože tato dějová linka přichází až později a čtenáři se k ní dostávají postupně.
Když se pak zrodila základní myšlenka příběhu, nechala jsem ji několik let uzrávat. Přemýšlela jsem o postavách, jejich motivacích i o tom, co bych jejich příběhem chtěla říct. Když jsem si nakonec k psaní sedla, věděla jsem, kam chci své hrdiny dovést a jaké hlavní téma chci vyprávět.
Přiznám se ale, že nejvíc jsem bojovala s koncem. Dokonce mám napsané dvě jeho verze, i když jedna z nich byla od začátku tou jasně danou. Přesto jsem si potřebovala ověřit, jestli by příběh mohl fungovat i jinak.
A protože mě zajímá, jak ho budou vnímat samotní čtenáři, chtěla bych se jich později zeptat, který z konců by si pro Chelsea a Romeena vybrali oni.
Takže jste plánovací typ? Potřebujete si nejdříve vše pořádně rozmyslet, nastudovat a naplánovat, než se pustíte do samotného psaní?
Asi ano. Vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, ale většinu příběhů nosím v hlavě dlouho předtím, než napíšu první kapitolu. Přemýšlím o nich, rozebírám si jednotlivé situace a nechávám je v sobě postupně uzrávat.
Jednu knihu mám v hlavě už několik let a znám její průběh, zápletky i samotné vyústění. U jiných příběhů vidím spíš hlavní body a směr, kterým se budou ubírat.
Stejné to bylo i u knihy Pro mě jsi hvězda Ty. Od začátku jsem věděla, jaká témata chci otevřít, jaké překážky budou muset hlavní hrdinové překonat a kam by měl jejich příběh směřovat. Samotné psaní ale pro mě není jen plnění předem připraveného plánu. Postavy si postupně začnou žít vlastním životem, jejich charaktery se vyvíjejí a někdy mě donutí změnit i rozhodnutí, o kterých jsem byla původně přesvědčená.
Takže vidím, že nakonec má slovo intuice, napojení na příběh. Plánování slouží spíše k lepšímu poznání, k mapování terénu, je to tak?
Zmínila jste, že příběhů máte rozepsaných více, poodhalíte aspoň trošičku, o čem jsou ty další?
Lépe bych to nepopsala. Ano, intuice při vytváření mých příběhů hraje opravdu velkou roli.
A co se týče dalších projektů, jeden z nich je pohádkově-fantastický příběh zasazený spíše do českého prostředí. Čtenáři se v něm setkají s vílami, vodníkem a dalšími bytostmi známými z našich pověstí. Takže žádní draci ani klasické fantasy světy, jak je známe ze zahraniční literatury. Asi bych ale měla zmínit, že o romantiku tam nebude nouze.
Nejblíže k srdci mám ale rodinnou ságu. Jde o psychologicko-dramatický román částečně inspirovaný skutečnou událostí. Když jsem jeho námět konzultovala s člověkem, který se příběhy zabývá celý život, přirovnal ho ke švédskému syrovému dramatu. Upřímně se na práci na něm velmi těším. Zároveň ale vím, že si na něj budu muset najít ten správný čas. Své příběhy totiž prožívám naplno a tenhle bude po emocionální stránce velmi intenzivní.
Velmi intenzivní je i příběh Romeena a Chelsea. Jak jsem přiznala v jednom příspěvku, během čtení mě dohnal k slzám, opravdu jsem to s nimi velmi prožívala. Co Vám pomáhá vyjádřit emoce ve svých příbězích tak autenticky?
Za takovou poznámku opravdu děkuji. Je pro mě obrovskou odměnou, když čtenář při čtení cítí alespoň část toho, co já při psaní.
Ale upřímně – nevím, jestli na to existuje nějaký recept. Možná je to tím, že odjakživa prožívám příběhy lidí intenzivněji, než bych možná měla. A ve svém věku už mám za sebou i pár velkých zklamání, pádů a ztrát, které člověka změní a naučí ho dívat se na svět trochu jinak.
Velkou roli u mě hraje také hudba. Téměř vždy mám při psaní v hlavě konkrétní skladbu s textem, který vystihuje atmosféru právě vznikající scény. Poslouchám ji v autě, při běhání, velmi často dokola. V hlavě si přitom přehrávám jednotlivé obrazy a rozhovory, jako bych sledovala videoklip nebo film.
Nevím, jestli právě to pomáhá vyjádřit emoce autenticky. Vím ale, že ve mně samotné ty emoce vyvolává. A možná právě díky tomu se pak dokážou přenést i na čtenáře.
Jakou hudbu ráda posloucháte? A jaká jste jako čtenářka? Máte vůbec čas na čtení?
Pro mě jsi hvězda Ty je romantický příběh z prostředí vrcholového tenisu a hudebního světa. Je to příběh o lásce, tlaku, snech i překážkách, které nás dokážou změnit víc, než bychom chtěli.
Vznikl z prostředí, které autorka velice dobře zná – z tenisových kurtů v Melbourne, i ze zákulisí světa, kde mají sny svou cenu.
Příběh najdete na HeroHero. Každé pondělí Vás čeká nová kapitola a ve čtvrtek bonusové scény a také zákulisí příběhu.
Gabriela Pavesková
Gabriela Pavesková je česká autorka žijící více než dvacet let v australském Melbourne. V Praze vlastnila PR a produkční agenturu zaměřenou na spolupráci s českými umělci a hudební scénou. Později se její život přesunul do Austrálie, kde více než deset let poznávala prostředí vrcholového juniorského tenisu jako matka talentovaného hráče.
Tyto zkušenosti se staly inspirací pro její knihu Pro mě jsi hvězda Ty — emotivní příběh odehrávající se mezi světem hudební slávy a profesionálního sportu. Ve své tvorbě propojuje témata ztráty, tlaku na výkon, vztahů i hledání vlastní identity.
Vedle psaní se věnuje také projektům spojeným s Austrálií, cestováním a příběhům Čechů žijících v zahraničí.
