Mám ráda knihy, které ve mně vyvolají reakci — jakoukoli. Které mě nechají přemýšlet, vracet se k jednotlivým scénám a které ve mně něco zanechají i po dočtení. „Pod magnolií“ je přesně ten typ příběhu, který ve Vás doznívá ještě dlouho po tom, co zavřete poslední stránku.
Jsou knihy, které ve Vás vyvolají výbuch emocí. Některé rozesmějí, jiné rozpláčou… a některé Vás naštvou. Ne proto, že by byly špatné, ale protože Vás vtáhnou natolik, že jejich konec zabolí.
A přesně to se mi stalo u knihy „Pod magnolií“ od Martiny „Máta“ Noskové.
Znáte ten pocit, kdy otočíte poslední stránku a řeknete si:
„Cože? Takhle to jako skončí? To nemyslíte vážně!“
Tak přesně tohle.
První dojem? Upřímně nic moc
Přiznám se – začíst se mi zpočátku vůbec nedařilo. A hlavní hrdina mi lezl neskutečně na nervy. Ale po pár kapitolách se to zlomilo.
Nenápadně, postupně, a o to silněji. Najednou jsem mu začala rozumět. Chápala jsem jeho reakce, jeho způsob uvažování i jeho vnitřní chaos. A přistihla jsem se, jak s ním soucítím a jak mu fandím.
Fabien Lawrence Whitefield byl odmala zvyklý poslouchat od své babičky příběhy z historie svého rodu. Jednoho dne při společném vyklízení rodinného domu najdou pradědečkův deník. Protože ale na Fabiana netrpělivě čeká kamarád Pete, nechá starou paní odhalovat tajemství deníku samotnou. A pak se věci podivně zvrtnou. Babička skončí v nemocnici a Fabien, než ji půjde navštívit, musí vyplnit slib Peteovi, že se s ním zúčastní pokusu u podivného staříka. Ten si usmyslel, že sestrojil zařízení na cestování v čase. Je to samozřejmě směšné, dokud… Jakkoli se to jeví jako zcela nereálné a nepochopitelné, Fabienovi se povídačky jeho babičky budou asi ještě sakramentsky hodit!
– anotace knihy
Emocionální realismus na jedničku
Jedna věc na této knize vyčnívá nad ostatní: uvěřitelné emoce. Máta je umí podat naprosto fantasticky – nepateticky, ne přehnaně, ale tak opravdově, že to občas až bodne. Bylo to upřímné a autentické a pro mě bylo velice zajímavé sledovat svět očima muže, prožívat jeho emoce, vnímat jeho myšlenky.
A pak přijde konec… a já jen nevěřícně koukám
A pak přijde konec. Zčistajasna, kdy mám dojem, že se příběh teprve rozjíždí, kdy je nejvíce emotivní, kdy si hlavní hrdina konečně uvědomí něco, co já jako čtenářka tušila už delší dobu a potutelně jsem se usmívala s očekáváním, kdy jemu to taky dojde.
Vážně doufám v druhý díl
Upřímně? Jestli to má být otevřený konec, který nás má vydráždit, tak se to povedlo. Pokud se ale opravdu chystá pokračování, tak ho potřebuji. Jakože opravdu.
Protože to, co se mezi postavami stalo — ta dynamika, ta chemie, to jiskření — to bylo perfektní. A chci vědět, co bude dál.
Můj verdikt?
„Pod magnolií“ je kniha, která se ke mně dostala nenápadně, ale zato ve mně zanechala silný emocionální otisk.
Je to příběh, který roste postupně a intenzivně. A který — i když koncem naštve — stojí za to.
Pokud máte rádi:
- silné emoce,
- dobře vystavěné postavy,
- příběhy, které si dávají čas,
- a otevřené konce, které nutí přemýšlet…
… pak by vám tato kniha neměla uniknout.
A já jdu mezitím doufat, že autor brzy oznámí pokračování. Protože tohle přece nemůže být všechno.
