Petru jsem měla tu čest poznat při jednom bezva projektu – společné povídce, která se nám protahuje do románu. Přišlo mi to hodně zajímavé, a tak jsem do toho šla, o to více, že jde o můj oblíbený žánr fantasy se špetkou romantiky. Petra je však nejen nadaná spisovatelka, ale také skvělá a pečlivá redaktorka. Navíc empatická. Co však toto řemeslo obnáší, jak k němu Petra vlastně přišla a co by doporučila začínajícím autorům? To vše se dozvíte v tomto rozhovoru.
Ahoj, Petro, Ty jsi veliká milovnice knih, ať už je sama píšeš nebo jim pomáháš na svět. Jsi totiž redaktorka. Jak ses k této profesi vlastně dostala?
Ahoj, Markéto. Vlastně to bylo úplnou náhodou. Dělala jsem tehdy konkurz na překladatelku pro Knihy Dobrovský, a oni mi nabídli, zda nechci zkusit redakci. Zaujalo mě to, tak jsem to vzala.
A věnuješ se teď ještě občas překladům, nebo už jen čistě redakci?
Já jsem nikdy překladatelka nebyla, ačkoli mi pár kousků svěřili. Konkrétně dvě veršované pohádky, a to jsem si říkala, že hlavně nechci nikdy překládat poezii, protože to považuji za extrémně obtížné. A loni jsem překládala návody k jistým 3D skládankám zvířat, kde byly i texty s informacemi a zajímavostmi o daném zvířeti. Ale to je vážně jen příležitostně, většinou se k překladu dostanu jen v rámci redakce, když třeba zjistím, že překladatel něco špatně přeložil, nebo mu nějaká větička z textu vypadla, tak ji tam doplním.
Vidím, že jsi při práci opravdu pečlivá. Já si teď díky tobě vzpomněla na podcast Neplecha ukončena, kde mimo jiné jeho autorka rozebírá i chyby v překladech.
Sama chystám podcast, ve kterém se chci věnovat chybám v knihách, ať už jde o selhání redakce překladu, nebo korektury. Zatím mám v hlavě asi 15 epizod.
Ne že bych chtěla kritizovat kolegy, ale myslím si, že za ty peníze, které za knihy vydáváme, si zasloužíme kvalitu. Často se však bohužel setkávám s texty, které vypadají, jako by je někdo jen zběžně prošel, protože chyb je v nich obrovské množství. A to mě jako milovníka knih strašně mrzí.
Vůbec se ti nedivím. Ten podcast zní zajímavě, doufám, že se dostaneš k jeho realizaci, ať obohatíš literární svět. Nicméně, objasníš čtenářům tohoto rozhovoru, co vše obnáší práce redaktorky?
To se trochu liší podle toho, zda pracuji s původně českým autorem, nebo na přeloženém titulu. U překladové literatury pouze hlídám správnost překladu, opravuji chyby, mohu lehce zasáhnout do textu v rámci úpravy některých informací (ale samozřejmě velmi citlivě, protože respektuji autorská práva), dále pak někde musím text pokrátit nebo prodloužit, aby text vypadal dobře v sazbě. Na jednu stranu je to taková jednodušší verze redakce, na druhou je, aspoň pro mě, časově náročnější, protože u toho poctivě čtu i originál, abych měla jistotu, že mu bude české vydání co nejvěrnější.
Pokud pracuji s českým autorem, je to mnohem komplexnější. Kromě úpravy pravopisu a stylistiky, odstranění opakování slov a dubletních tvarů (např. lahev vs. láhev) řeším i logiku příběhu, konzistentnost charakteru postav a fungování světa, reálie, faktografii, dynamiku příběhu a rozvržení kapitol (např. někde věty prodlužuji, jinde zkracuji, navrhuji, ve kterém místě by měla kapitola skončit, aby text působil atraktivněji…), mohu navrhnout něco smazat, či naopak požádat autora, aby někde něco dopsal, lépe něco vysvětlil… Zkrátka se snažím z knihy udělat, přirozeně ve spolupráci s autorem, protože ten má vždy poslední slovo, její nejlepší možnou verzi.
Redaktor opravdu není nějaký zlý člověk, který chce autorovi knihu zničit. Naopak, má mu pomoct, aby se jeho kniha čtenářům líbila.
To vypadá, že jde o docela náročnou práci. Přijde mi, že v redaktorech spisovatelé vidí nutné zlo, mnozí se jich obávají, jejich zásahu do díla. I proto je čím dál tím více spisovatelů, kteří volí samonáklad nebo alespoň Pointu, protože chtějí mít vše ve svých rukou. Co si o tom myslíš?
Já upřímně nemám samonáklad moc ráda. Pointa mi nevadí, taky pro ni pracuji, protože tam je redakce i korektura povinná. U zakázkových nakladatelství ale často chybí, nebo rozhodně není dělána tak poctivě. S tím mám taky osobní zkušenost. Autor tam prostě dostane, co chce, a nikdo se mu nesnaží říct, že pokud text neupraví, jen zbytečně vyhodí spoustu peněz – protože vydat knihu není levná záležitost – protože tohle si moc lidí opravdu nekoupí a kladné recenze nejspíš nenasbírá.
Já ty obavy chápu, sama píšu, takže to znám z obou stran, ale redaktor opravdu není nějaký zlý člověk, který chce autorovi knihu zničit. Naopak, má mu pomoct, aby se jeho kniha čtenářům líbila. Ale samozřejmě je to všechno vždy o lidech, každý má svůj vkus a představy, takže se může stát, že si autor s redaktorem úplně nesednou. V takové situaci by měla zafungovat brzda na autora, který má vždy právo veta. U klasického nakladatelství vám pak třeba knihu nevydají, když na úpravy nepřistoupíte, ale to je všechno, co se vám může stát. A nakladatelů je spousta, takže pokud svému textu autor věří, může to zkusit jinde. Já osobně ale v první řadě doporučím spolknout ego a opravdu se nad poznámkami redaktora zamyslet. Nemusíte se vším souhlasit, já to ani nečekám, naopak, jsem ráda, když mi autor vysvětlí svou vizi a je schopen si obhájit, proč má v knize něco být. Pak si spolu sedneme a najdeme nějaké řešení, jak to udělat lépe, aby daná věc nepůsobila rušivě.
Pokud se ale autor sekne a vlastně od začátku nechce dělat žádné úpravy, je to špatně. Nikdo totiž nejsme neomylný. Já také dělám chyby, proto sama potřebuji bety a redaktora, abych měla jistotu, že je text opravdu v pořádku a vše dává smysl. Pokud autor není ochotný ke kompromisům a úpravám, pak mohu říct, že ta kniha zpravidla nedopadne dobře. Ale to už si musí každý sám sáhnout do svědomí a položit si zásadní otázku, jakou knihu chce vydat: zda v lepším případě průměrnou, nebo dobrou?
Naprosto s tebou souhlasím. Jít cestou samonákladu je veliká odpovědnost vůči čtenářům a svému jménu jako spisovatele. Sama jsem měla ve svých rukou jako recenzentka díla autorů, kteří vydávali cestou samonákladu a někdy i s Pointou, a vnímala jsem tam ten rozdíl oproti knihám z nakladatelství. Proč si myslíš, že spisovatelé vnímají redaktora jako takového bubáka, který jim chce změnit jejich „dokonalé“ dílo pod rukama?
Určitou roli v tom jistě hraje ego. A někdy možná i lenost. Jedna autorka mi třeba tvrdila, že kdyby měla přepsat určitou scénu, která nedávala smysl, musela by pak upravit půl knížky, a to se jí nechce. Jiná zase, že po úpravách už by to nebyl „ten její“ příběh. Jak jsem říkala, já to na úrovni emocí chápu, nikomu není příjemné připustit si, že něco neumí. Ale hlava mi úplně nebere, proč někdo chce za každou cenu vydat něco, o čem mu odborníci tvrdí, že to není dobré. Jen si tím sám uškodí a do budoucna si zavře spoustu dveří. Je to už ale zřejmě taková doba, že dnes si každý myslí, že může napsat knihu, a hlavně že ji hned musí vydávat, přičemž ty rukopisy často nejsou na patřičné úrovni. A je to vidět. Sice i v samonákladu se občas dají najít perly, sama jsem na pár takových na Pointě narazila, ale je to bohužel spíš výjimečně, většinou se jedná o průměr, a pár titulů je opravdu těžce podprůměrných. Bohužel u samonákladu, ať už financovaného jakoukoli cestou, neexistuje žádné kvalitativní síto, nakladatel prostě vydá, za co si autor zaplatí. A i když se jako redaktor snažím poradit, nemám žádnou páku, jak autora „donutit“ na díle ještě zapracovat. Vždy se snažím podat co nejlepší výkon, ale pracuji s tím, co mám. A navíc moje návrhy ještě může autor smést ze stolu, takže je to někdy hodně nevděčná práce.
Co bys tedy autorům doporučila? Jak ty sama přistupuješ ke zpětné vazbě, ať už od bet nebo od redaktora? Protože sama píšeš, tak s tím máš zkušenosti, znáš „problém“ z obou stran – jako redaktorka, ale i jako autorka.
Já bych jim rozhodně doporučila hned s každým textem neběžet do nakladatelství. Jakéhokoli. Aby si dělali poctivé rešerše, čímž se vyhnou spoustě faktografických chyb. Aby využili bety, a hlavně z řad naprosto cizích lidí, ne ze svého okolí, protože rodina a přátelé nebývají zrovna objektivními hodnotícími. A především pak, aby spolkli ego a připustili si, že budou muset text upravovat. Často i několikrát a dost výrazně. Připravit knihu k vydání je běh na dlouhou trať, málokdo dokáže napsat skvělý první draft.
Já ke zpětné vazbě přistupuji s pokorou. Samozřejmě mě jako autora mrzí, když mi někdo něco vyčte, ale vždy se nad tím zamyslím a snažím se rozebrat, zda náhodou nemá v něčem pravdu. A pokud má, nemám problém příběh upravit, protože chci, aby dával smysl, aby byl co nejlepší.
Každý autor však musí mít nějaké své hranice, přes které není ochoten jít. Stejně jako není dobré veškeré námitky odmítat, není dobré ani vše slepě přijímat. Dám konkrétní příklad: Když jsem před lety v jednom nakladatelství nabízela svůj román Padlý anděl, bylo mi řečeno, že je to dobře napsaný příběh, ale vydají mi ho jen pod podmínkou, že ho přepíšu do Čech, protože prý nemohu znát americké reálie. Uznávám, že jsem tam nikdy nežila, ale dělám si pečlivé rešerše a příběh se z většiny odehrává na fiktivních místech. Navíc, kvůli dalším plánům, které mám zatím víceméně v hlavě, ho zkrátka do Čech přenést nešlo, a tak jsme se nedohodli. A později román bez problému vyšel v jiném nakladatelství. Takže ano, někdy je třeba se za svůj příběh postavit. Autor by měl vědět, co je v něm důležité a proč, co je třeba zachovat, a zároveň být ochoten změnit to, co příběhu škodí. Ale kde je ta správná hranice, to si musí každý určit sám.
Zmínila jsi, že už jsi knihu vydala. Povíš nám o ní více?
Můj román je vlastně první díl volné série, kterou se mi snad podaří vydat. Pojednává o rodinných tajemstvích, zakázané lásce a také v něm významnou roli hrají paranormální jevy. Ať už se jedná o parapsychologické schopnosti několika postav, nebo ducha jisté ženy, který do děje také zasahuje.
Prvoautorům se moc nedoporučuje psát hned ze startu série. Ty jsi do toho šla. Co Tě k tomu vedlo?
Příběh, který jsem si vymyslela. Vlastně jsem se inspirovala sérií Bishop’s SCU od Kay Hooper, která vyšla i u nás. Každá kniha ze zamýšlené série by měla mít uzavřený příběh, ale spojovalo by je právě téma psychotroniků a některé postavy, které by se objevovaly v různých knihách v takových třeba jen „cameo“ roličkách.
A jen pro upřesnění, Padlý anděl není první kniha, co jsem napsala. První román jsem dokončila už ve 12 letech, ale těch prvních pár knih opravdu nebylo na vydání připraveno. 
Já jsem ale vždycky šla tak trochu proti proudu. Třeba moje první kniha byla o egyptolozích, to není zrovna obvyklé téma pro dítě. A taky, na rozdíl od většiny autorů, nedělám moc úprav, ale píšu „na první dobrou“. Betám se ale příběhy líbí, tak to snad tak špatně nedělám.
Vidím, že jsi se psaním začala dost brzy.
To ano. S poezií v sedmi a s prózou v deseti letech. A hned jsem se vrhla na román, jak jinak. 
Nedáváš si malé cíle, jak tak koukám.
Vůbec. A pak se kvůli tomu občas dostanu do fáze, kdy se za to proklínám. Jako zrovna teď, když jsem se pustila do projektu 365 dní poezie.
Ano, vzpomínám, sleduji Tě na Instagramu. Jak to s projektem vypadá?
Zatím se držím, ale je to fuška. Obzvlášť když mám spoustu práce, a k tomu musím ještě vyplodit nějaké verše. A ne vždy má člověk inspiraci. A samozřejmě k tomu ještě musím udělat nějakou odpovídající grafiku… Takže občas jsem na sebe vážně naštvaná, co jsem si to vymyslela. Ale ač mám v zásobě spoustu básní, nechci podvádět a ulehčovat si to a vážně se snažím každý den napsat něco nového. Ale jestli to budu zvládat ještě za dva nebo tři měsíce, toť otázka.
Jsi docela dříč a poctivec. Kde vlastně hledáš inspiraci pro svou tvorbu?
Všude kolem. Někdy mě inspiruje pocit nebo třeba zaslechnutá věta, něco z fanfiction příběhů, které si hraju v hlavě. Často to neumím ani přesně říct, prostě to najednou přijde. Objeví se nějaká postava nebo scéna a příběh si hned začne žít vlastním životem.
Ano, inspirace je opravdu všude. A ty fanfiction příběhy si v hlavě tvořím taky, jeden z nich se stal základem pro mou povídku, co jsem posílala do soutěže. Čemu se kromě toho projektu poezie nyní jako autorka věnuješ?
Momentálně dopisuji příběh do soutěže Cooboo hledá talent. A pak se vrhnu na dopsání druhého dílu Padlého anděla. A možná se i pustím do druhého dílu další volné série Meridien, pokud se mi tedy podaří vnutit nakladateli ten první.
Co bys doporučila dalším autorům? Zejména těm začínajícím?
Aby se nesnažili o umělecký styl a raději psali přirozeně, působí to mnohem lépe. Aby si všechno ověřovali a nespoléhali na to, že něco vědí. A hlavně aby hodně četli a snažili se přitom vnímat, jak autor vystavěl příběh, jak ukončuje kapitoly, jak pracuje s popisy… Čtení je ta nejlepší škola.
Moc Ti děkuji. Prozradíš na závěr našeho rozhovoru, co ráda čteš? Liší se Tvá volba od toho, co píšeš?
Nejradši mám asi fantasy a romantasy, hlavně young adult knihy. Myslím, že můj vkus, co se knih a seriálů týče, se odráží i v mé tvorbě. Třeba v poslední době jsem do svého psaní zapojila i inspiraci anime a mangou a hrozně mě to baví. Tak doufám, že se to bude líbit i čtenářům.
Doporučíš nějaké konkrétní tituly, které máš nejraději, nebo o kterých si myslíš, že by mohly být skvělou inspirací?
Kde začít? Určitě Bratrstvo černé dýky, je to skvěle psané a autorka skvěle pracuje s plottwisty a přichází se stále novými kreativními řešeními, jak může přetrvat vztah upír-člověk. Dále mě hrozně zaujala kniha Jsem roztříštěná, v níž si autorka hraje s jazykem a snaží se jeho prostřednictvím zprostředkovat narušený duševní stav hrdinky. Je to velmi originální a inspirativní. Další zajímavou sérií je třeba Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, kde jsou do textu zapracované reálné staré fotografie, což vytváří iluzi, že vyprávěný příběh je skutečný. Osobně si ale myslím, že každá kniha má co nabídnout. Z každé se můžeme něčemu přiučit. Ať už jde o vyprávěcí postupy, neobvyklá slovní spojení, propojování fiktivního děje s reálnými událostmi atp.
Jakmile dojde na doporučování knih, je to potíž, že ano? Jeden neví, kde začít. Děkuji za zajímavé tipy a za Tvou ochotu k tomuto rozhovoru. Držím palce, ať se Tvůj román co nejlépe prodává a také k dalším literárním počinům.
Moc ti děkuji!
Petra Kamlachová
Petra Kamlachová žije v městyse Ledenice v jižních Čechách a má bakalářský titul z historie a bohemistiky. Živí se jako redaktorka a korektorka. Knihy miluje už od dětství a verše i vlastní příběhy tvoří od doby, kdy se naučila psát. Kromě toho je velkou milovnicí filmů, seriálů a šperků, sama se věnuje výrobě bižuterie z korálků. Zbožňuje cestování, vědomostní soutěže a vše tajemné. V roce 2022 vydala publikaci Přijímací zkoušky z češtiny na střední školy pro žáky 9. tříd a v roce 2023 jí vyšel román Padlý anděl.
Kde můžete Petru sledovat?
Instagram: @ziju_s_knihami
Facebook: https://www.facebook.com/PetraKamlach
Redakce a korektury: https://korekturyzahubicku.webnode.cz
Šperky: https://beauty-of-the-beads.webnode.c
