S Bárou jsme se seznámily na Instagramu, kde odpověděla na můj příspěvek, a daly jsme se do řeči. Od začátku mi byla velice sympatická – spřízněná duše, povídalo se s ní tak lehce. A pak jsem zjistila, že Bára nejen čte, ale také píše. Momentálně vydává svou prvotinu Ve stínu mrakodrapů přes Pointu. V rozhovoru si budeme povídat o jejích zkušenostech s tímto způsobem vydávání knih, o tom, jak přistupuje k psaní, a také představí svůj příběh.
Ahoj, Barčo, jsem tak moc ráda, že jsi souhlasila s rozhovorem. Věřím, že bude přínosný nejen pro ty, kteří váhají, jakým způsobem vydat svůj příběh. Tvůj pohled a sdílení zkušeností budou neocenitelné.
Ahoj Markét, já děkuji za takovou příležitost! Je úplně nová, to je vždycky trochu děsivé, ale jsem moc zvědavá, co sis na mě vymyslela. Pokusím se udělat maximum, abych popsala své zkušenosti a snad někoho nakopla, aby nepsal jen do šuplíku!
Ty jsi teď právě v průběhu kampaně na svou první knihu Ve stínu mrakodrapů. Vzpomeneš si na moment, kdy ses rozhodla právě pro tento způsob a co Tě k tomu vedlo?
Být spisovatelkou jsem chtěla od té chvíle, kdy jsem napsala svou první povídku ve 14 letech. Moje hlava v tom měla jasno. Navíc jsem asi ten typ člověka, který když něco fakt chce, tak si za tím jde. Na druhou stranu, dostat se do toho bodu i srdcem a být odvážná a riskovat „odhalení“ svým psaním před širokou veřejností, to byl proces. Trval bezmála 15 let! Hlavní nakopnutí k tomu, abych tedy už napsala příběh (Ve stínu mrakodrapů), který budu chtít i vydat (protože jsem do té doby psala jen do šuplíku), jsem dostala od správných lidí ve správný čas – jak už to tak v životě bývá. 
Byla jsem jistou dobu nezaměstnaná, nedařilo se mi najít smysl v žádné nové práci a mně konečně někdo zase připomněl: „Vždyť to psaní miluješ, jen o tom mluvíš a záříš.“ A to bylo ono. Tak se to stalo
Ano, jít s kůží na trh není vždy úplně lehké, zejména pokud děláš něco srdcem Ale Ty jsi na té cestě nebyla sama a to je moc krásné. Kdy ses rozhodla pro vydání s Pointou? Neuvažovala jsi o klasickém nakladatelství?
Na moment jsem uvažovala o variantách, ale jakmile jsem zjistila, že existuje „zlatá střední cesta“, tušila jsem, že půjdu do crowdfundingu s Pointou. Všichni jistě víme, jaká úskalí přináší zkoušet oslovit nakladatelství s rukopisem. Pro mě toto bylo až poslední volbou. Zejména proto, že se trochu přehnaně bojím, že by někdo chtěl moje dílo měnit. A nemyslím tím vyladit detaily, aby to vše hezky fungovalo, ale opravdu měnit. Zápletku, postavy, zcela rozhodovat o obálce a způsobu, jakým bude kniha promována. Naopak jít cestou self-publishingu jsem si zase naopak netroufla. Nemám známosti v oboru, vyžadovalo by to v mém případě určitě měsíce až roky hledání těch správných lidí, kteří ví, co dělají atd. Proto „zlatá střední cesta“ = Pointa. A tuším, že jsem ji poprvé prozkoumala někdy v období první revize Mrakodrapů. ,
Psát samotnou knihu je pro mě radost, čirá nefalšovaná radost. Člověk svou myslí vytváří a utváří svět ke svému obrazu, žije v něm po dobu, kdy píše.
Takže rozhodování zabralo jen málo času, jo? Byla sis hned jistá, že crowfunding je to pravé pro Tebe? Jak to vnímáš teď, uprostřed kampaně? Jaké jsou Tvé reálné zkušenosti?
Ano, asi ano. Bylo to rychlé. Nerada nad něčím dlouze dumám. 😃 Byla jsem přesvědčená, že crowdfunding je má cesta. Teď to stále nevnímám jako chybu. Samozřejmě mě ale napadají myšlenky typu „Proč jsem neudělala tohle?“ nebo „Proč jsi nezařídila ještě tamto?“. Ale ve finále vím, že do toho dávám své maximum, a to je něco, s čím chci tu kampaň dojet. Ať už dopadne jakkoliv. 🙂 Ze zkušeností bych chtěla zmínit mnoho, takže se do toho nebudu raději ani pouštět. Byli bychom tu do zimy. Řeknu ale to hlavní. Ta vlna podpory, nadšení a mnohdy i lásky, která mě zavalila ve chvíli, kdy jsem opravdu šla „s kůží na trh“, byla neuvěřitelná. Jsem pořád v šoku, kolik lidí – blízkých, ale i cizích – je ochotných přispět nebo minimálně mluvit s ostatními o tom, že se jedna Bára snaží vydat knihu, a tím si splnit svůj sen. Je to nádhera. Lidi a jejich reakce jsou to, co je na tomhle celém procesu to nejhezčí. ❤️ Já jsem vstoupila do crowdfundingu s opravdu vysokou částkou, která se musí vybrat. Byla jsem na to i upozorněna, ale neměnila bych to. Každá koruna na té částce měla svůj důvod, a jak už jsem řekla výše, nechci, aby mé dílo trpělo tím, že jsem musela brát ohledy na pravděpodobnost úspěchu takové kampaně. Já jsem bohužel/bohudík prostě typ „všechno nebo nic“.
Takže celý proces vnímáš pozitivně? Co stojí za tou vysokou částkou? Lidé si mnohdy neumí představit, co taková kniha opravdu stojí.
Rozhodně pozitivně. Přitáhl mi do života mnoho hezkého a nečekaného. Primárně je ta částka založena na rozsahu knihy, tj. počet tiskových stran. Na Pointě si můžete i zvolit na jaký papír chcete tisknout, zda si přejete pevnou, či měkkou vazbu. To vše cenu ovlivňuje. Dále taky lidi, kteří na knize budou pracovat s vámi a přivedou ji k životu. Povinně si musíte vybrat redaktora, korektora, grafika a sazeče. Další role už jsou volitelné. V mém případě to byla ještě ilustrátorka, se kterou jsem vyvíjela obálku. Pointa nabízí databázi všech těchto profíků, ze které můžete vybírat. V poslední řadě samozřejmě něco stojí i skladování a distribuce knih. 1000 knih bych doma neuložila. 😁 Nakonec je v tom i provize Pointě 🙂.
Jaké máš zkušenosti s lidmi, se kterými jsi na knize spolupracovala?
Velmi dobrou! Nejen, že byly všechny kolegyně od začátku pozitivně naladěny, ale také byly otevřené debatě a vždycky respektovaly mé dílo a mou představu. ❤️ Ale nevím, zda je to tak s každým, já jsem třeba jen měla štěstí. ☺️
Říká se, že kampaň je nejvíce náročná část. Když jsem měla rozhovor s Věrkou Švach ve své facebookové skupině, povídala právě o tom, jak vydávala knihu ona. Věrka se ale na rozdíl od Tebe rozhodla pro samonáklad. Povídala, jak byla kampaň náročná, že je to snad ještě náročnější než samotné psaní knihy. Jak to vnímáš Ty?
Zcela souhlasím. Psát samotnou knihu je pro mě radost, čirá nefalšovaná radost. Člověk svou myslí vytváří a utváří svět ke svému obrazu, žije v něm po dobu, kdy píše. A ano, v tom procesu jsou i těžké dny, ale ty se překonají a pak je to zas dobré. A na konci toho všeho je výsledek vší tvrdé práce jasně vidět. Kampaň je za mě mnohem více technická a málo kreativní. Zde naopak moc věcí podle vás být nemůže, musíte reagovat na to, co funguje. A snažit se to nějak napasovat na sebe – to alespoň byla má strategie. Zejména v marketingu. Nepopírám, že mě to hrozně moc naučilo a teď jsem za to hrozně ráda! Přesto, je to hrozně moc věcí naráz, které neznáte, pořád se učíte a zároveň to musíte udělat správně. Teď nebo nikdy. Neumím si představit, že bych do toho všeho proma musela ještě řešit, jak se kniha vyrobí, vydá a ještě distribuuje. Mám k tomu velký respekt.
Ano, v tom je Pointa skvělá, je to taková zlatá střední cesta mezi tradičním nakladatelstvím a samonákladem. Jak to zvládáš energeticky?
Je to nářez, co si budeme 
. Přirovnala bych to k maratónu, který běžíš poprvé, a přitom jsi trénovaný na sprint nebo ještě lépe – netrénovaný vůbec. Nesmíš to vzdávat, musíš být vytrvalý, musíš neustále vědět, za jakým cílem a proč běžíš, a když polevíš, tak nedoběhneš do cíle. Ale když ti jde o doběhnutí opravdu hodně, nezáleží na tom, že nebudeš první, nebo i dvacátý, ale že se tam opravdu dostaneš a dokážeš to hlavně sobě. 
Co Ti pomáhá během kampaně udržet pozitivní energii, optimismus a nadšení? Máš nějaké rituály, nějaké své kotvy?
Pro mě osobně jsou to lidi, kterými jsem obklopena. Jejich třeba i tichá přítomnost pro mě hodně znamená. Celý ten proces mi ukázal, jak pevný mám základ, ať už rodinu, tak přátele. Nebýt mé trojice knižních sudiček (to jsou betačtenářky a nejbližší kamarádky), tak nejenže v této fázi vůbec nejsem, ale sama sobě ani nevěřím, že to zvládnu. Denně pochybuji, jsem člověk, který se mučí pochybnostmi neustále, ale když už je to nesnesitelné, vím, že se můžu vždycky obrátit na ně nebo kohokoliv jiného z okolí, a hned jsem nakopnuta buď slovy povzbuzení nebo naopak „drsnou“ energií, která mě to nenechá vzdát. A mimo to jsem si po celém bytě vyvěsila mementa, proč to dělám, proč to nesmím vzdát, co to pro mě celé znamená. Občas se taky podívám do svého spisovatelského deníčku na to, co jsem o svém příběhu napsala ještě před jeho sepsáním. Tam najdu vždycky message, kterou se snažím příběhem předat. Čtenářům i sobě. A tak vlastními slovy vlastně samu sebe nakopnu.
Ano, mít kolem sebe „podpůrný tým“, jak bylo hezky řečeno ve filmu Dvanáct do tuctu, je k nezaplacení A je fajn, že Ty takové lidi kolem sebe máš. Vedeš si spisovatelský deníček? Povíš nám o tom více?
Je to deník, který si vedu od doby, kdy jsem začala psát okolo 14, 15 let. Nejdřív jsem si do něj psala popisy postav, části scén atd. Na to už mám tunu dokumentů v PC. Dnes slouží k tomu, abych jednak zaznamenávala své pocity z období psaní prvního draftu, ale taky k tomu, abych si ujasnila, co má příběh předat, jak se v něm postavy vyvíjejí od začátku do konce, proč má své místo mezi jinými romány, kterých denně vyjdou kvanta. To je podle mě naprosto zásadní, pokud něco někdy chcete vydat a možná vůbec i dopsat. Mít tam tu vizi a vlastní motivaci.
Takže jsi, co se psaní týče, hodně plánovací typ?
Haha, to je slabé slovo. Jsem raději vždycky připravena, než zaskočena. Stejně mě ale vždycky něco překvapí. Tak to prostě je. Nicméně plánuju si příběh a vše kolem něj proto, že díky tomu se nikdy během psaní neztratím. Vím, kdo jsou mé postavy, vím, co je jejich motivace a kam musejí dojít. A to jen díky pořádné přípravě. Někdy bych chtěla být tzv. „pantser“ a psát jen tak z patra, ale to mi nejde. A upřímně, mě hrozně baví vyplňovat profily postav a plánovat scény jednu po druhé. Je to jako puzzle, které časem vytvoří obraz. Ne vždycky se všeho držím na sto procent, ale je to skvělé vodítko. 
To je skvělé, že sis našla svůj způsob. Zníš tak nadšeně. Já sama tvrdím, že neexistuje jeden jediný správný způsob, jak psát. Já jsem naopak ten typ člověka, kterého přílišné plánování zaseká a nakonec nenapíše nic 
Jsem prostě intuitivec
A co nám povíš o svém příběhu?
Já jsem intuitivními spisovateli fascinována. Fakt bych to chtěla mít občas v sobě, člověku by to ulehčilo, ale prostě to každý máme jinak. A tak je to stejně nejlepší. Můžeme si předávat své zkušenosti.
Moc ráda vám něco povím o své knize Ve stínu mrakodrapů! Který autor by rád nežvanil o svém děťátku. Příběh Vás přenese do jarního Londýna, kterým Vás provede bezprostřední Anglánka, zatímco bude rozptylovat jednoho seriózního Amíka, který přicestoval zachránit rodinnou firmu. Prozkoumáte s nimi různá zákoutí města. Zejména ta, která obvykle zůstávají turistům skrytá, ale o to víc jsou autentická. Nakonec ale vždy zakotvíte v business centru na Temži. Příběh totiž začíná jedním kybernetickým únikem, který je zahalen v záhadném hávu. Je to romanťárna, ale nejde jen o příběh dvou lidí, kteří se do sebe zamilují. Je to román o tlaku, který na sebe vytváříme, o rodinných vazbách, které mnohdy nezohledňujeme a o vztazích všemi směry, které nás ovlivňují a formují.
Chtěla jsem se Tě ještě zeptat, proč bys doporučila si Tvůj příběh přečíst, ale přijde mi, že jsi to krásně shrnula už v představení své knihy Přemýšlela jsi, o čem budeš psát příště? Nebo vlastně jinak – jsi ten typ, co píše jen jeden příběh, a teprve až jej dokončí, píše jiný, nebo už něco rozepsaného máš?
Krásná otázka. Zaprvé, co se týče toho, proč si vůbec přečíst mou knihu. Myslím si, že zahřeje každého citlivého a empatického člověka u srdíčka. Otevírá témata, se kterými denně každý z nás do jisté míry bojuje, takže se dá s postavami dobře ztotožnit, přesto nemaže nikomu med kolem huby. Je těžké čelit vlastním „stínům“, a i o tom je důležité mluvit (psát). A co se týče mého psaní, neumím si představit, že bych nepsala. Je to moje preferovaná forma projevu a způsob, jak se vyrovnávám se spoustou věcí i ve svém životě, zatímco si tak trochu sním. Takže, hned po tom, co jsem dopsala Ve stínu mrakodrapů, už jsem měla v hlavě napůl rozdělaný další příběh. Ten je dnes už také dopsaný a čeká na revize, zatímco třetí román v této sérii už je celý rozplánovaný a potřebuju „jen“ abych našla čas ho napsat – protože ten příběh musí na papír. Doslova mě svrbí prsty, jen na to myslím. A to skvěle vystihuje, jak funguju jako spisovatel. Prostě MUSÍM psát. 
Je to závislost, že? Co bys na závěr čtenářům tohoto rozhovoru chtěla vzkázat?
Děkuji. Ať už jste si přečetli tento – pro mě nesmírně příjemný – rozhovor až sem nebo jste mě, mou knihu nebo jakéhokoliv jiného autora v minulosti podpořili, děkuji Vám za to. Tohle řemeslo je láska. Neumím si představit, že by to tak nějaký autor nevnímal. Je to dřina, přinášíme oběti, ale je nesmírný dar mít možnost něco psát a třeba své dílo posléze vyslat mezi ostatní. A já se cítím velmi vděčná, že se o to mohu pokusit a že navzdory dnešní rychlé a automatizované době zájem o příběhy v jakékoliv formě neumírá.
Neumírá ba naopak roste, co jsem se dočetla A to je pozitivní zpráva – pořád je pro koho psát. Moc Ti děkuji za rozhovor a budu držet palce za úspěšný konec kampaně. Ať se daří.
A všichni, které příběh Ve stínu mrakodrapů zaujal, mohou podpořit jeho vydání zde. A nezapomeňte Báru sledovat na jejím Instagramu @laskyplne-pero
Barbora Skařupová
Jsem věčný romantik, ale asi to na mně jen tak nepoznáte, protože jsem taky původem z Ostravy. Rázovitost mi tedy nechybí, a až život v hlavním městě a pár let studií v Dánsku trochu otupilo mé hrany. Píšu příběhy, které jsou inspirovány zahraničními zeměmi – hlavně Británií. Po první návštěvě Spojeného království jako teenager jsem napsala první povídku, takže tato země pro mě byla vždy múzou. A dodnes se to v podstatě nezměnilo. Mám ráda dobrou kávu, výlety do lesa, jógu a své dva chlupáče bez jejichž podpory bych asi nikdy nic nedopsala. 🙂
