S příběhem „Nitky“ od spisovatelky Lucie Kolínské jsem se setkala při betačtení a musím říct, že ve mně zanechal hlubokou stopu. A ve Vás zanechá taky – stejně jako tento rozhovor, ve kterém si povídáme o křtu knihy, o tom, jak vznikala, a jak autorka přistupuje k tvůrčímu procesu.
Hezký den, Lucie, moc děkuji, že jste přijala pozvání k rozhovoru, moc si toho vážím. Nedávno Vám vyšel román „Nitky“, který byl také zároveň pokřtěn. Jak tenhle moment prožíváte?
Křest byl nádherný zážitek, kdy díky kmotře to byl až magický okamžik. A díky moderátorovi Lukáši Hejlíkovi, jsem se opravdu celý večer cítila jako hvězda. Náramně jsem si to užila. A jak vnímám to, že jsou Nitky už mezi čtenáři? Chodí mi každý den alespoň jedna zpětná vazba, nad kterou se tetelím blahem. Dalo by se říci, že křest mi otevřel další novou etapu života. Etapu naplnění a nových výzev.
I křest musel být taková výzva. 🙂
No tak to byla výzva s velkým V. Doteď když jsem vystupovala před publikem, tak to bylo většinou pod záštitou nějaké organizace. Ovšem teď jsem měla stát na pódiu sama za sebe, už nebylo za koho se schovat. Věděla jsem, že mě to bude stát spoustu energie, tudíž jsem organizaci předala agentuře. Snažila jsem se, aby na mě opravdu zbylo jen být hvězdou večera. 🙂 A splnilo se mi to. Díky manželovi, který se staral o prodej knihy, chůvě a rodině, kteří pečovali o nejmladší dceru, jsem mohla být co nejvíce v kontaktu sama se sebou a s diváky. Samozřejmě jsem byla velmi nervózní, ale s příchodem do prostoru, kde se křest konal, a seznámením se s Lukášem Hejlíkem ze mě nervozita opadla a jela jsem na vlně euforie.
Připravovala jste se nějak na tento večer?
Připravovala, docela dlouho. Nejvíc mi při přípravách pomohla moje kmotra Lenka Davidová. Při svých pravidelných setkáních jsme plánovaly jednotlivé položky křtu – aby do celého konceptu seděl moderátor, prostor i hudba. Ladily jsme spolu také šaty, aby zapadaly do celkové myšlenky. No a moje psychická příprava – abych si dovolila vystupovat jako hrdá spisovatelka, která si stojí za svojí knihou. To byl proces. 🙂
Jak ten proces vypadal? A jaká byla vlastně myšlenka křtu? Měl nějaké speciální téma?
Proces byl hlavně o tom naučit se „být vidět“ a nestydět se za to. Nestydět se za to, že jsem dokázala napsat knihu a teď ji chci prodat. Neshazovat se. Věta mojí terapeutky: „Představuj si, jak hrdě stojíš na pódiu se svojí knihou. Hrdě!“ A kladla mi na srdce: „Opakuj si: ‚Jsem spisovatelka, jsem spisovatelka.‘“ Je to takový proces růstu. Mluvila jsem o tom i na křtu. Že ten, kdo mě zná, ví, že jsem dosud moc sebevědomě nepůsobila. Teď už na tom však makám. 🙂
Speciální téma asi neměl. Já si však dala za jeden z cílů, co by si diváci měli z večera kromě knihy odnést. Chtěla jsem jim předat malé poselství. A taky předala. Na závěr celého programu jsem si vzala slovo: „Chci, abyste si z dnešního večera odnesli poselství o tom, že naše touhy chtějí být naplněny. A je jedno, jaké touhy to jsou, je jedno kolik nám je let.“ Třeba taky jednou budete stát před svým vysněným podnikem, budete křtít své CD, nebo se dívat na svůj vysnění dům. A pak si řeknete – ano, sny se plní.
Každý si v mé knize najde něco svého, ale já bych si určitě přála, aby ve čtenářích vzbudila naději, že každá potíž má řešení. A nejen jedno – jak říkala Virginie Satirová, patronka Transformačně systematické terapie, vždycky jsou minimálně tři cesty, jak z problému ven.
Tak to vypadá, že příprava na křest byla terapií, zatímco křest samotný se nesl v duchu pozitivní motivace. Co přinese čtenářům Vaše kniha?
Krásně jste to vystihla.
Co přinese kniha? Každý si v ní najde určitě něco svého. Já bych si však přála, aby ve čtenářích vzbudila naději, že každá potíž má řešení. A nejen jedno – jak říkala Virginie Satirová, patronka Transformačně systematické terapie, vždycky jsou minimálně tři cesty, jak z problému ven.
A co Vám vlastně přineslo její psaní a celá ta její cesta ke čtenáři?
Mně psaní přineslo změnu životního nastavení a nejen mně, ale vlastně celé rodině. Začala jsem více myslet na sebe, tvořit si čas jen pro sebe. S manželem jsme se učili ladit jeho čas, můj čas a čas pro rodinu. Učili jsme se, jak se podporovat. Děti získaly větší volnost a zodpovědnost. Některé věci už přeci jenom zvládají sami, jen jak jsem byla v tom každodenním kolečku, tak jsem to neviděla. A taky jsem získala zpět svoje zdraví. Neustálé rýmy, kašle a únava jsou pryč.
To vypadá, že má psaní spoustu benefitů.
Pro mě je má určitě psaní. Pro někoho to bude zpívání, malování apod. Je to všechno to, co děláme ze srdce, s radostí a přináší nám to naplnění našich tužeb.
Máte už v hlavě další knížku? Nebo necháváte doznívat tu, která teď vyšla? Přece jenom to musel být silný zážitek a křest byl jeho vyvrcholením. Ale i tak – jak je na tom Vaše kreativní já? Ozvala se už múza s novým příběhem?
Děkuji za krásnou otázku. 🙂 Ano, ozvala. Zmínila jsem novou knihu i na křtu. Vůbec jsem to neplánovala prozrazovat, ale přišlo to samo. Ida už chtěla mezi lidi. 🙂 Ida je hlavní hrdinka nové knihy. Teprve se nořím do příběhu a mám to podobně jako u Nitek. Vím, jak hlavní hrdinka bude vypadat na konci. Ovšem jaká bude její cesta, kdo ví… 🙂
Prožíváte tu cestu se svými hrdinkami?
Samozřejmě, díky tomu se mi daří jejich emoční cesty popisovat věrohodně. Není to o tom, že bych všechny situace, co jsou v knize, zažila sama. Spíš se mi daří na ně napojit natolik, že jsem s nimi v příběhu na sto procent.
Dá se tedy říci, že vztah s postavami je pro Vaše psaní klíčový?
Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli s nimi mám vztah, ale asi ano. Daří se mi nořit do jejich světa a být na chvíli „jimi“.
Jak se na psaní vlastně připravujete? A je něco, co na psacím procesu nemáte moc v lásce?
Moje příprava zahrnuje hlavně zajistit hlídání tříletý dcerky, to je asi to nejdůležitější. A pak už to frčí samo. Je mi vcelku jedno, kde píšu – kavárna, sdílená kancelář, volný byt u mamky – stačí mi kousek stolu, PC a sluchátka. 🙂 Velké chystání a rituály by mě zdržovaly, když mám čas třeba jen dvě hodiny.
Nejhorší na celém procesu je ukončit proces psaní. Musím na sebe být drsná: „Tak končíme. Děti nemají oběd, vyprané oblečení do školy, dcera je už dlouho u babičky atd.“
Vidím, že s napojením na příběh opravdu nemáte problém. Spíše s tím odpojením. Jak se Vám to daří? Máte nějaké ukončovací rituály?
Ano. 🙂 „Mami, mám hlad.“ „Mami, kde mám kalhoty?“ 🙂 Opravdu, někdy to tak je, že píšu
„do poslední chvíle“, než slyším vrznout dveře nebo přiběhnou děti. Když se mi podaří odjet mimo domov, dávám si časový limit: „Ve tři skončím, musím!“ Rituál nemám, není na něj čas.
Takže jediným rituálem bývá budík k odměření časového bloku? Co byste vlastně doporučila všem, co mají hektický život, ať už kvůli rodině nebo práci, a chtějí napsat knížku?
Ano, čas je potřeba hlídat. 🙂
Začít. Nečekat na to, až budu mít víc času, až bude vhodnější období… nic takového v životě stejně nepřijde. Pokud v tom figuruje rodina – seznámit ji s tím, co chci dělat a proč to potřebuji dělat. Sednou si s partnerem a naplánovat „okýnka“, ve kterých budu mít čas jen pro sebe. A hlavně je dodržovat i kdyby se mi do „okýnek“ chtěl nacpat nákup nebo odvoz na dětský kroužek. Hledat cestu, jak si svůj čas udržet!
To jsou moc krásná a moudrá doporučení. Určitě s nimi souhlasím a sama to znám, často hledáme ten dokonalý čas, ale ten neexistuje. Existuje jen ten, který si sami vytvoříme a který taky dobře využijeme.
Děkuji za rozhovor a budu se těšit na další Vaší knihu. Ať se Vám dobře píše.
Moc děkuji Markéto za možnost předat své myšlenky a seznámit čtenáře s Nitkami.
Ať se Vám daří.
Lucie Kolínská (1984)
Vystudovala VŠ sociální práci, které se před mateřskou dovolenou věnovala.
Dále působila jako psychoterapeutka ve Svitavách, v Lanškrouně a zároveň pracovala v Lesním klubu Březinka v Horním Třešňovci.
Je mámou tří skvělých dětí.
Ženou, která si splnila sen a je spisovatelkou.
Knížku „Nitky“, která letos Lucii vyšla, si můžete zakoupit zde. Místní lidé – z Lanškrouna a okolí – ji mohou najít také v Dětském obchůdku Žirafa nám J. M. Marků 55, Lanškroun.
„Nitky“ je strhující příběh dvou mladých žen, jejichž osudy jsou vzájemně propleteny, a zároveň mají obě pocit, že svůj život nemají ve svých rukou. A podaří se jim rozplést jemné nitky, které je spojují?


