Některé příběhy vznikají z fantazie, jiné ze života samotného. A právě ty bývají na napsání nejtěžší, protože autor v nich nepracuje jen se slovy, ale také s vlastními vzpomínkami, emocemi a zkušenostmi, které často bývají bolavé.
Tereza se rozhodla svůj příběh proměnit v román. Nechtěla vytvořit pouze autobiografické svědectví o tom, čím si prošla, tedy příběh nejen o bolesti a zklamání, ale také lásce a naději. Při psaní si vytvořila postavy Adama a Natálky, díky kterým mohla svou zkušenost vyprávět s větším odstupem a zároveň otevřeněji.
V rozhovoru jsme si povídaly o tom, co ji k napsání knihy přivedlo, jak jí psaní pomáhalo v těžkých chvílích a čemu se kromě napsání tohoto silného příběhu věnuje.
Krásný den, Terezo, děkuji, že jste přijala pozvání k rozhovoru. Napsala jste knihu, která vychází z Vašeho vlastního života a dotýká se citlivého tématu. Co bylo tím impulzem, že jste se rozhodla svůj příběh sepsat?
Krásný den, já děkuji. Upřímně, asi by mě to nikdy nenapadlo, napsat knížku o sobě, o svým životě, o pocitech… Ale když jsem komukoli vyprávěla o tom, jak jsme se vlastně s manželem poznali, protože to nebylo jen „potkali jsme se, začali spolu chodit, narodila se nám dcera, vzali jsme se..“, je tam za tím mnohem víc…
Takže když jsem to celé vyprávěla, slyšela jsem od všech, co si příběh vyslechli, ať to sepíšu. Nejdřív jsem nechtěla, přece jen je tam dost citlivých věcí, ale jak jsem nad tím začala přemýšlet, řekla jsem si: „Proč ne? Třeba to někomu pomůže.“ A tak jsem vytvořila postavy Adama a Natálky a prostřednictvím těch dvou vyprávím celý ten můj a potažmo náš příběh. Ne že bych se za Terezu styděla, ale díky Natálce si mohu dovolit mnohem víc, napsat i věci, které jsem dosud nikomu neřekla… Protože začátek té knihy je opravdu hodně bolestivý a to i po tolika letech.
Věřím Vám. Musí to být opravdu silné. Obdivuji lidi, kteří se rozhodnou otevřít tak citlivé téma, protože věří, že jejich příběh může pomoci ostatním. Zaujalo mě, že jste si vytvořila postavu Natálky. Měla jste díky ní pocit větší svobody při psaní? Pomáhala Vám zvládnout i ty nejtěžší kapitoly?
Ano, přesně tak. Jak jsem říkala, ne že bych se bála použít své pravé jméno, ale ten příběh se vlastně netýká jen mě, ale i mého bývalého manžela a tam jsem věděla, že rozhodně nechci použít jeho pravé jméno.
Nechci tou knížkou někomu ublížit, to není cíl, jen jsem si řekla, že tím mohu pomoct někomu, kdo si třeba prochází tím, čím jsem si prošla já sama. A díky Natálce jsem se mohla víc otevřít, říct detaily, které jsem si nechávala pro sebe, v podstatě tu svoji bolest přenesla na ni. Nechtěla jsem napsat autobiografii, chtěla jsem napsat příběh o bolesti, zklamaní a nečekané lásce.
Když to takto říkáte, měla jste při psaní pocit, že píšete hlavně o sobě, nebo už jste v určité chvíli začala víc myslet na své budoucí čtenáře a na to, co si z příběhu odnesou?
Řekla bych, že spíš to druhé. Ano, je to především o mně, ale chtěla bych tím příběhem čtenářům říct, ať se nebojí utéct z toxického vztahu, ať si nenechají ubližovat jako jsem si nechala já, že na každou situaci existuje řešení. Ale hlavně, když přijde nečekaná láska, tak že by o ni člověk měl bojovat.
Musím přiznat, že ten poslední impuls k sepsání mého životního příběhu byl projekt „Monyová“, který najdete na Oneplay. V některých scénách jako bych se sama viděla.
O tom projektu slyším poprvé. Můžete nám jej představit? Co Vás na něm oslovilo?
Běželo to teď na Oneplay. Je to o té spisovatelce, co ji týral a nakonec zavraždil manžel.
Neříkám, že jsem si prošla tím samým, ale jisté náznaky tam byly. V některých věcech jsem se hodně poznávala.
Chtěla bych tím příběhem říct, ať se nebojí utéct z toxického vztahu, ať si nenechají ubližovat jako jsem si nechala já, že na každou situaci existuje řešení.
Zaujalo mě, že jste ten seriál zmínila. V čem jste se v příběhu té spisovatelky nejvíce poznávala?
Zažila jsem podobný psychický nátlak od bývalého partnera a především jeho otce. Několikrát samozřejmě došlo i na vynucování sexu z partnerovo strany. V tomhle jsem se poznala.
Myslíte si, že právě díky těmto vlastním zkušenostem působí příběh tak autenticky?
Myslím si, že určitě ano. Člověk do toho zakomponuje všechny ty pocity, jak se s tím osobně vyrovnával a jak našel odvahu odejít. Je to taková forma terapie, bych řekla.
Ale zase všechno zlé je pro něco dobré. A kdyby se mi tohle všechno nestalo, možná bych dneska neměla milujícího partnera a úžasnou dcerku.
Zaujalo mě, že vedle těch těžkých zkušeností vnímáte i to, co Vám život později přinesl. To podle mě vyžaduje velkou dávku vnitřní síly. Co Vám tehdy pomáhalo zvládnout období, kdy bylo všechno ještě čerstvé a bolestivé?
Nejvíc mi pomohlo se z toho vypsat na sociálních sítích, vypovídat se kamarádce, mluvit o tom. Někteří mě za to odsuzovali, že prý bych o tom mluvit neměla, ale mně to paradoxně pomohlo nejvíc, abych se z toho všeho nezbláznila.
Ano, sdílení vlastní zkušenosti je velmi léčivé. A může pomoci i dalším lidem. Jak vypadal Vás psací proces? Jste spíše plánovací typ, nebo jste se nechala příběhem vést?
Sepsala jsem si na papír jednotlivé body příběhu, bylo jich asi osm. Určitě jsem si to z části naplánovala, aby to dávalo nějaký smysl. Ale je pravda, že některými částmi jsem se nechala vést.
Je to román, ne autobiografický přepis, takže jsem si něco i vymyslela, upravila a něco psala tak, jak bych chtěla, aby to třeba bylo.
Takže jste něco mezi, nepotřebujete mít vše naplánované, necháváte příběhu prostor. Kdy se Vám píše nejlépe? Ráno, nebo večer?
Jojo, přesně tak. Nejlépe? Když malá spí a jsem doma sama. Takže spíš večer.
Nedokážu psát, když hraje televize, rádio nebo je tu návštěva. Opravdu na to potřebuju klid. Takže uspím dítě, manžela pošlu na pivko a hurá mám čas psát.
Máte nějaké psací rituály?
Udělám si k tomu konvici černého čaje a zapálím svíčku
To zní příjemně. Máte v plánu napsat další příběh?
No, možná, uvidíme, jestli bude o čem psát. Jinak píšu hlavně pohádky a tam mám nápadů spousty.
Podělíte se?
Určitě. Mám rozepsané pohádky z louky, kde jsou nejrůznější broučci, hmyz, motýli, myšky, šneci, prostě všechna zvířátka, která najdeme na louce, a potom začínám psát adventní pohádky o vánočních skřítcích.
Jinak hotové mám hasičské pohádky a veršovanou encyklopedii zvířat, kde jsem formou básniček představila téměř 1500 živočichů. Jsou hotové, leží u mě v pc a čekají na ten spravený čas
To je krásný kontrast. Na jedné straně velmi osobní a bolestivý příběh, na druhé pohádky pro děti a veršovaná encyklopedie zvířat. Co Vám dává psaní pro děti? A liší se něčím od psaní příběhů pro dospělé?
Ony i ty pohádky vznikly z bolesti. Paradoxně díky nim jsem přežila ty nejtěžší chvíle. Utíkala jsem do světa zvířátek, abych zaměstnala mozek něčím příjemnějším. Původně jsem je ani nechtěla vydávat, ale nakonec jsem je pustila do světa a do dalších dětských srdcí.
Určitě ano. Děti chtějí veselé příběhy, žádné zlo, chtějí šťastné konce. Ani do svých pohádek nedávám žádné negativní postavy, zvířátka jsou odrazem samotných dětí – chodí do školky/školy, zlobí maminku, neposlouchají, nechtějí se učit, dozvídají se nové věci a podobně. Každá ta pohádka končí vždy nějakým poučením nebo ponaučením. Nepoužívám tam žádné metafory, parafráze, slovní obraty a podobné věci, naopak jsou psané jednoduše a srozumitelně.
U těch příběhů pro dospělé je to zase něco jiného. Tam člověk může vlastně všechno. Vypsat emoce, ať už slzy, smích, řev, dát prostor i tomu nepříjemnému, bolavému, to v dětských knížkách nejde. Ale baví mě obojí.
Vypadá to, že je pro Vás psaní terapie a zároveň vidím, že tíhnete spíše k psaní pro děti. Máte i nějaké další nápady na knihy pro dospělé čtenáře?
Ano, je to taková terapie. Ty jo, no, víte, že zatím ne? Ale neříkám, že třeba někdy něco nepřijde. Uvidíme. 🙂
Tak přeji hodně štěstí s Vašimi dalšími plány. Ty knížky pro děti zní skvěle, hasičské pohádky nebo veršovaná encyklopedie zvířat zní přesně jako něco, co bychom si rádi přečetli se synkem. Co byste vzkázala na konec rozhovoru čtenářům blogu?
Co bych jim vzkázala? Asi to, aby si pamatovali, že i ta nejtěžší hodina, kterou prožívají, má jen 60 minut. A aby nikdy neztráceli naději. A kdyby se chtěli vypovídat, ať mi klidně napíšou. A pokud by si chtěli objednat některou z mých knížek, ať napíšou také.
Tereza Mašková
Jsem maminka 4 leté princezny, pracuji v Kulturním domě u nás v Holicích a po večerech, když malá spí a jsem sama doma, tak píšu knížky pro děti. Ráda vařím, peču, pečuju o rodinu a občas si odskočím na focení jako modelka, což byla má profese předtím, než jsem otěhotněla. Mám své sny, ale ty si zatím nechám pro sebe. 😉
Mou tvorbu můžete sledovat na mém Instagramu a Facebooku.
