Kdo si myslíte, že tvoří příběh? Odkud se ty nejlepší příběhy berou? Tvoří je spisovatel od začátku až do konce, od prvotního nápadu, který mu bleskne hlavou, přes zápletku až po konec, nebo to může být i jinak?
Na kurzech tvůrčího psaní i v chytrých učebnicích se dozvíte, že si příběh musíte vymyslet. Najdete si téma, musíte vědět, jak příběh začne, vymyslet si jednu či dvě zápletky (no dobře, klidně i více, ale začínajícím spisovatelům se rozhodně nedoporučují více než tři, ať se do toho nezamotají), aby byl příběh dramatický a pak ještě musíte vědět, jak to vše skončí. Někteří spisovatelé tomuto ale nevěří.
Sepsat si osnovu, abyste věděli, že Váš příběh opravdu funguje, není špatný nápad, někteří autoři ale toto vymýšlení příběhu považují za velmi hrubé. Názor dvou z nich se dozvíte o něco níže. Dokonce se o tom zmiňují i ve svých knihách, ve kterých rozebírají svůj postoj k umění a svém řemeslu.
Tradičnímu mustru tvorby příběhu, který jste si převzali z chytrých knih nebo hodin tvůrčího psaní, nevěří tak úplně všichni. Dokonce ani ti nejlepší z nás.
Příběh jako fosilie
Stephen King, jehož knížku O psaní jsem nedávno představovala a z níž tato myšlenka pochází, si myslí, že příběhy jsou jako fosilie a úkolem spisovatele tudíž není příběh vytvořit, ale zahrát si na paleontologa – tedy pomocí jemných nástrojů tuto vzácnost dostat ze země. A učinit tak co nejopatrněji, ať ji při tomto procesu poškodíte co nejméně a vytáhnete ji co nejvíce celistvou.
King má totiž za to, že zápletka, tak hojně zmiňovaná na kurzech tvůrčího psaní, patří mezi nástroje velmi invazivní a příběh poškozující. Hlupákem tudíž nazývá toho, jehož ruka po tomto nešetrném nástroji sáhne jako po tom prvním. Zapřičiňuje jakousi menší opravdovost a větší vyumělkovanost příběhu. A je tím posledním nástrojem, po kterém sahá, když píše.
Éter plný příběhů
Podobně uvažuje také Elizabeth Gilbert ve své knize Velké kouzlo. Stejně jako Kinga proslavily horory, tak tuto spisovatelku budete znát nejspíše díky románu Jíst, meditovat, milovat, ve kterém líčí svou cestu třemi zeměmi světa a který se dočkal i filmového zpracování. Pokud znáte jen tuto filmovou verzi s Julií Roberts v hlavní roli, je to velká škoda. Ale zpět k tématu.
Gilbertová si totiž naopak myslí, že příběhy si žijí jen tak v éteru, podobně jako King věří, že jde o vzácné relikvie ležící v zemi tak dlouho, dokud je někdo více či méně opatrně nevytáhne ven na světlo světa. V tomto vzdušném prostoru si poletují tak dlouho, dokud nenajdou pro sebe vhodného vypravěče, a když ten se jich zuby nehty nedrží a nechá si je proklouznout jen tak mezi prsty, co naplat, musí jít o dům dál.
O svou osobní zkušenost se Gilbertová dělí v knize Velké kouzlo, ve kterém se zabývá tvůrčím životem, tudíž nejen psaní a svým pohledem na něj.
Ať už si příběhy lítají ve vzduchu, nebo leží v zemi jako zakopané poklady, jedno je jisté – čekají jen na to, až budou vyprávěny. Již tedy někde existují. (A já tomu také pevně věřím.) A nástrojem, který Vám umožní se k nim dostat, je intuice. Racio je moc drsný a nešetrný nástroj.
K tomu, abyste lépe uchopili jemné nuance příběhu, který k Vám promlouvá, Vám dobře mohou posloužit různé nástroje a metody, například mind mapy.
Neexistuje jeden jediný správný způsob, jak vyprávět své příběhy. Ve spisovatelském světe se spisovatelé dělí na dva typy – architekti a zahradníci. Určitě se na ně v budoucnu mrkneme. A ti, co už ví, tuší, že Gilbertová i King se svým smýšlením řadí k druhému z nich.
A co Vy? Co je Vašemu srdci bližší? Věříte tradičnímu modelu tvorby příběhu s jednou či více zápletkami v hlavní roli, nebo se přikláníte spíše na stranu Kinga a Gilbertové?
