Příběh Hlívy mne zaujal díky ukázce a hned jsem věděla, že si jej musím přečíst. Jako milovnice fantasy a silných ženských hrdinek jsem prostě chtěla její osudy znát.
I přes nepřízeň Vesmíru a peripetie při jejím doručování mi kniha nakonec došla a to dokonce i s dárečky. Z nichž jeden se mi už povedlo dokonce ztratit. Takže tímto děkuji autorovi Pavlu Maešovi za recenzní výtisk a že to se mnou nevzdal. Heptaron má své čestné místo v mé knihovně a z dárečků mi zbyla aspoň záložka, z větší části v mé oblíbené barvě. Černé, kdyby Vás to opravdu moc zajímalo.
Bohužel, když jsem se do knihy začetla, zjistila jsem, že autorův styl psaní mi prostě nesedl. I přesto, že z ukázky jsem byla fakt nadšená. Když na knihu nahlížím z hlediska příběhu, ten je skvělý a jeho hrdinové mi prostě přirostli k srdci. Statečná Hlíva, udatný Hotholdir, chytrý, ale někdy opožděný učednický mág Zenon a laskavá Pavla alias Patricie, kolem nichž se velká část děje točí. Kdo by si je nezamiloval?
Moje korektorské srdce však špatně neslo počet chyb, na které moje bystré oko narazilo. Popravdě, nenašla jsem nikdy knihu, která by byla bez chyby, i kdyby se jednalo o jeden překlep, nebo čárku na špatném místě, ale tady mi jich přišlo trochu moc.
Musím říct, že občas mi čtení přišlo zdlouhavé, například když Hlíva s přáteli uvízla ve skřetím dole, přišlo mi to nezáživné a dle mě by se to dalo zkrátit, nebo aspoň napsat záživněji. Nepřišlo mi, že by se tam stalo tolik důležitých věcí, abychom na tomto místě trávili tolik času.
Jinak má děj opravdu spád, pořád se něco děje, už od prvních chvil na lodi, pak se to lehce vleče v tom dole a pak následuje útěk, který rozpoutá řadu událostí.
V těch se občas ztrácím, stejně jako v celém světě, který autor sám dozajista dobře zná, ale zdá se mi, že jej trochu pozapomněl lépe představit čtenáři. Díky tomu jsem se občas ztrácela v pojmech, místech a vztazích.
Osobně jsem také měla problém s vyjadřováním emocí, na který narážím i při své spolupráci betačtenářky většinou výhradně s mužskými autory. Díky tomu některé scény pozbývaly uvěřitelnosti. Prostě tam to vyjádření chybělo. I kdyby postava byla drsnější, necitlivá, prostě tam chybělo vyjádření jejich emocí, nebo napsání scény ta, aby na emoce správně působila. Tedy ty čtenářovy.
Co musím ocenit a na co jsem se těšila nejvíce, leč díky tomu zbytku si to neužila, je dobrodružství, které se line celou knihou. Moc bych chtěla vědět, jak příběh dopadne, jak se vyřeší záhada Heptaronu, ale vzhledem k tomu, že mi nesedl autorův styl psaní, jsem však na vážkách, zda bych o přečtení dalšího dílu stála.
Pavel Mareš (36 let) je výzkumníkem, muzikantem (hraje na tubu a baskřídlovku balkánské rytmy) a hrdým otcem dvou dětí. Spisovatelství se věnuje odmalička. Ještě dříve, než se naučil psát, diktoval komukoliv, kdo byl ochoten zapisovat, své fantazie. V roce 2006 začal psát svou první knihu Akvin – Cesta čaroděje. Psal ji dlouho a teprve impuls z nakladatelství (příslib vydání díla) jej přiměl dílo dokončit během pár měsíců. Kniha vyšla v roce 2014. Dva roky poté následoval druhý – a dle slov autora mnohem lepší – díl. V době covidové napsal první díl románu Heptaron, na jehož druhm díle nyní pilně pracuje a těšit se můžete také na třetí díl Akvina, jehož vydání plánuje na letošní nebo příští rok.