Vnitřní svět hrdiny, co to je? To je často svět sám o sobě. Řekne nám, jak hrdina smýšlí, o čem smýšlí, chytne nás to za srdce a lépe poznáme jeho motivy. Vidět svět z hrdinova pohledu je zase o dost zajímavější a emotivnější, než z pohledu vypravěče.
Zejména spisovatelé muži s tímto mají problém, aspoň co mám za svou praxi odpozorováno. A to hlavně ve chvíli, kdy mají popsat pocity. Hlavně ty ženské. Ženský svět je pro ně velkou záhadou, stejně jako pro nás ten mužský. Na tohle téma jsem natočila krátké povídání, ve kterém jsem se zaměřila hlavně na to, co s tím. Jak můžete tuto zapeklitou věc vyřešit tak, aby jednání/myšlení/cítění Vašeho hrdiny bylo uvěřitelné a abyste dokázali uvěřitelně popsat jeho svět.
Nejde jen a pouze o to, že by muži ženám nerozuměli (ale jakože nerozumí :D), ale že popisování, co se děje uvnitř, často považuji za ztrátu času, vždyť oni sami se se svými pocity tak nebabrají, radši budou konat. Když jde o psaní, tak hlavně akce. Ženy mají zase opačný problém. Nejde jen o to, že se babrají v citech všeobecně a muži takto nepřemýšlejí, ale že v dílech zbytečně moc filozofují, právě na úkor té akce, vyprávění příběhu.
Nejde postavit knihu jen na něčem. Když postavíte židli jen na jednu nohu, co se stane?
Postavte příběh na pevných základech
Nejde postavit knihu jen na něčem. Když postavíte židli jen na jednu nohu, co se stane? Příběh se skládá z vyprávění, dialogů a popisů. Tento koktejl ale musíte namíchat v tom správném poměru právě pro svůj příběh, právě pro své hrdiny, pro sebe samotného. Každý má svůj spisovatelský styl, někdo píše květnatě a roztáhle, někdo stručněji a jde rovnou na věc, ale vynechat jednu nebo druhou věc úplně zanechá následky.
Když zapomenete na emoce, příběh pak není úplný. Něco mu chybí. Jako kdybyste pozapomněli použít koření. Bude to k jídlu, bude to výživné a hlady neumřete, ale neuspokojí vás to. Pozvat čtenáře do vnitřního světa hrdiny, je skvělý způsob, jak jej vtáhnout do děje, jak se může ztotožnit s hrdiny příběhu, jak k nim přilne, zamiluje si je, nebo je bude nesnášet, to je fuk, ale každopádně zapojí emoce. A o to přece jde.
Jak na to v praxi?
- Popisujte co se odehrává v nitru hrdiny Vašeho příběhu. Ale nemusíte popsat z jeho pohledu každý prd.
- Využijte vzpomínek a asociace. To, na co si vzpomene při určité situaci, o něm vypoví mnohé.
- Není třeba psát dlouhé popisy, co se odehrává v jeho nitru. Postačí krátké poznámky, klidně jimi ozvláštněte dialog – napište je do uvozovacích vět.
- Nemusíte popisovat jen, co se odehrává v hrdinově mysli. Klidně použijte i tělesné pochody. Zpocené dlaně, zrychlený dech, husí kůže… I to napoví čtenáři, jak se hrdina asi cítí. Jak na to se můžete inspirovat Od Rowlingové v Harry Potterovi.
- Jsou situace, kdy stačí popsat pocity krátce, ale některé pasáže si vyžadují delší popis. Hodně to záleží na tom, co zrovna píšete. V milostném románu/scéně nebo hodně dramatické scéně je na místě jít do detailu. Skvěle s tím pracovala Gigi Griffis v knize Císařovna.
Jak to máte jako autor a jak jako čtenář? Libujete si v emocích, popisování hrdinových myšlenek, nebo Vás to pěkně štve?
