Omlouvám se za anglický nadpis, ale napadl mne intuitivně při cestě autobusem. Tam jsem vlastně napsala základ pro tento článek. A když ono by to v češtině už tak krásááásně nevyznělo. Ale pokud stojíte o překlad, tak tady jej máte – Je podzim, zamilujte se do knih a psaní.
Příběhy nás nesmírně obohacují. Obohacují náš život, obohacují celý svět. Odpradávna si lidé vyprávěli příběhy, už v dobách, kdy se scházeli u praskajícího ohně pod širým nebem posetým miriádami třpytících se hvězd. Hledali v nich útěchu, porozumění, předávali si moudrost. Vyprávěly se v zimě u kamen /místo dnešního koukání na televizi) a dětem před spaním.
Vyprávění příběhů je stále stejně krásný rituál i v dnešní době. Stejně krásný jako společné jídlo. V příbězích se moudra předávají lépe, než když se je pokusíte sdělit posluchači/čtenáři napřímo.
Každý posluchač či čtenář si v nich totiž pro sebe může najít to své. Vyzobat si tu svou vlastní pravdu. Zažít ten svůj aha moment. Příběhy umí to, co přímo podaná pravda ne – dobře napsané příběhy působí na emoce, na všechny smysly.
Díky příběhům také ožívají vzpomínky. Připomínáme si tak své milované (lidi, zážitky, chvíle a momenty… ), vyprávíme si o nich při významných a důležitých dnech. Díky tomu nikdy doopravdy nezůstanou jen v minulosti, nikdy doopravdy neumřou. Jarda Nohavica v jedné ze svých písní zpívá: „Dokud se zpívá, ještě se neumřelo.“ a já bych to opravila na: „Dokud se vypráví, ještě se neumřelo.“
Umění vyprávění je dáno každému z nás. Nevěříte? Přesvědčím Vás! Přidejte se do facebookové skupiny Kreativní písárna. Denně tam najdete Deníkovou výzvu, se kterou můžete začít. Je to takové malé nakopnutí kreativity a tvůrčího psaní.
Díky příběhům unikáme z každodenna, které někdy může být plné starostí a bolesti do fantazijních světů (a to mnohdy doslova a do písmene; kdo mě dobře zná, ví, že fantasy je moje srdeční záležitost). Příběhy mají tu kouzelnou moc nás z ní vytrhnout a přenést jinam. I když jejich hrdinové mnohdy mají nelehký životní úděl, nebo se účastní velmi nebezpečného dobrodružství, prožívat starosti někoho jiného je jiné, než prožívat ty vlastní. Mimo jiné v nás také probouzí soucit.
Velice často emotivně přilneme k hlavnímu hrdinovi, kterému často vidíme do hlavy a do srdce (to hlavně v případě vyprávění v ich formě) a učíme se a rosteme s ním. Něco takového u seberozvojových knih chybí. Tam je nám „pravda“ naservírovaná na stříbrném podnose a nenutí nás přemýšlet a hledat vlastní pravdu. (Nenechte se teď zmýlit, seberozvojové knihy čtu ráda, i když teď o dost méně než kdysi).
Skvělých příběhů rozhodně není nikdy dost, já se neustále ráda ponořuji do různých světů, ať už v knize, kterou zrovna čtu (a jakože kdybych mohla, čtu téměř pořád, čtu u jídla, cestou autobusem či vlakem, ve vaně… No, bez knihy téměř nevycházím z domu a když jo, je to známka toho, že jsem nestíhala), nebo v knihách, na kterých zrovna spolupracuji. Knihy jsou celý můj svět.
Rozhodli jste se napsat svůj příběh? Skvělý průvodcem Vám může být můj e-book zdarma Jak vyzrát na knihu, který Vás provede zrádnými začátky psaní knihy.
