Dnes Vám představím svou milovanou sérii Píseň ledu a ohně. G. R. R. Martin je dle mého skromného názoru více než jen kouzelník. Spousta lidí za krále fantasy považuje Tolkiena s jeho Pánem prstenů a vyloženě bych se nehádala, jelikož Martin své dílo staví na něčem jiném, než právě Tolkien.
Píseň ledu a ohně je surově reálná, krutě upřímná a to, co jí chybí na v jiných fantasy dílech všudypřítomné magii vynahrazuje spletitými lidskými osudy, které Vás chytí za srdce.
Magie se v jeho dílech objevuje, ale má zcela jiné pojetí, než má Tolkien a jiní. Méně pohádkové. Více se zaměřuje na středověkou historii, politiku a pletichaření a magie je tam nějak jakoby bokem. Rozhodně nemá kouzelníka na každém rohu a neřeší každou věc pomocí abrakadabra a dalšími zaklínadly.
Příběh je více zaměřen na vztahy mezi lidmi. Na psychologii postav. A co Vás může tento rozsáhlý epos naučit?
3 věci, které se z těchto knih můžete naučit
Opakování je matkou moudrosti
V jeho knížkách se nedá ztratit. Alespoň mně se to nepodařilo. Martin v celém příběhu neustále opakuje informace, takže není šance. Zároveň však ukazuje, jak to udělat tak, aby se čtenář neunudil k smrti. Všechny potřebné informace servíruje tak nějak mimoděk, takže neustále víte, kde jste a proč tam jste a přitom Vás neštve, že to opakuje furt dokola.
Jak pozvat čtenáře do vnitřního světa hrdiny
(A to i v případě, že vypráví z pohledů více postav. A ještě navíc v er formě). Tím tak lépe poznáte motivy hrdiny. Je skvělé také sledovat proměnu hrdinů v čase, jak je mění dramatické události, které jim autor servíruje.
Jak házet hrdinovi klacky pod nohy
Zrovna Martina nemůžete obvinit z nudy. Jeho dílo je dramatické snad každým písmenkem a pro vraždu nejde nikdy daleko. Často u začínajících spisovatelů narážím na to, že se právě toho bojí jak čert kříže nebo upír česneku. Zatopit svému hrdinovi. Jako by se báli, že si udělají vroubek na černou listinu k poslednímu soudu či co. A tak se děj vleče a vleče. Pokud patříte mezi ně, koukněte, jak to dělá Martin. I když nemusíte půlku svých postav vyvraždit (zejména píšete-li milostný román, není to žádoucí), nebojte se jim třeba něco vzít, dostat je do nepříjemné situace a nechat je něco řešit. Jinak nemá ani smysl to číst. A pro Vás tudíž psát.
Kromě těchto třech věcí Vám určitě doporučuji sledovat i způsob, jakým autor píše. Miluji tu jednoduchost, se kterou píše. Nepotřebuje neustálé vzletné fráze, aby popsal co je na scéně. Toto mimochodem radí spisovatelům i Stephen King ve své knize O psaní. Aby psali tak, jak to opravdu napsat chtějí. Nedělejte si to zbytečně složité. I když proti kouzlení se slovy fakt nic nemám. U některých knih se mi to vážně líbí.
Martinovo dílo je velice rozsáhlé a skalní fanoušci (včetně mé maličkosti) se nemohou dočkat dalších dílů a to i přesto, že jsem už viděla seriál (A tudíž vím, jak to dopadne). Dvakrát, podotýkám, abych byla upřímná. Včetně shlédnutého prequelu Rod draka (Kde taky čekám na pokračování).
Zjišťuju, že se svět dělí na dva tábory (Tedy ten svět, který o tomto ohromném literárním počinu ví.) – svět naprostých fanoušků a naprostých odpůrců. Mnohé lidi děsně štve, jak se děj těchto románů vleče. Což je ale dle mě právě to, co je na tom tak kouzelné. Pokud bych tedy nečekala na pokračování
A co Vy? Patříte mezi příznivce této dramatické série, anebo Vás tato posedlost zcela minula?
